Slownjk národnjho gazyka náležj mezi prwnj potřebnosti wzdělaného člowěka. To cjtj obzwláště ten, který za powolánjm swým, anebo z lásky ku přirozenému gazyku w něm psáti, řečňowati, a sličněgi pohybowati se má i chce. Nižádná zagisté, byť i neyžiwěgšj byla pamět lidská, nenj s to, aby wšechen poklad gazyka, třeba gediného obsáhla, a na wždycky udržela, a tak wšeobecnau encyklopedii wěcj, gichžto mluwa naše předstawitelkynj gest, bez umalenj, a owšem se wšemi dennjmi přjrostky w sobě obnášela. Pročež každý wzdělaněgšj národ od dáwna pečowal o to, aby bohatstwj gazyka swého gako w gednu schránu snesené, a ku potřebě uchystané chowal; pečowal prawjm o slownjk národnj, a někdy celj zborowé o snešenj geho se přičjněli, gako w Itálii, we Francauzjch, w Rusjch: někdy nalezli se mužowé gednotnj, kteřj ožiweni gsauce duchem celé akademie, dlauhau a trwalau pracj podobná djla wyhotowili, gako Johnson, Adelung a Linde w Angličanech, Němcjch a w Polště. Gestliže pak těmto národům, u kterých gazyk wlastenský w každém ohledu žige a panuge, a kdežto wzdělanec, wycházege z učilišť domownjch i weřegných, sám w sobě žiwý a hogný slowář přirozeného sobě gazyka do žiwota obecného přinášj, předce tolik na obecném slowáři národnjm záležeti se widj: co řjci máme o milém národu českoslowanském, kterýž wšecku téměř péči na přiosobenj sobě giných gazyků obracj, gehož gazyk přirozený toliko domácjmu wychowánj a wlastnj gednoho každého pilnosti a wůli zůstawen gest, gehožto učenci, wygmauce malý gich počet, čjm déle we školách učených pobyli, čjm wjce a pilněgi ducha swého uměnjmi rozličnými wzdělali, tjm menšj zásobau mateřského gazyka, ačkoli gim neméně potřebného, do auřadů, a do žiwota měšťanského opatřeni přicházegj? Mohauli prosjm oni, chtěgjce, neb magjce česky čjsti a psáti, obgjti se bez auplněgšjho národnjho slownjka? Za našeho pak času, kdežto literatura wlastenská zdařilegi wznikati počjná, a kdež pro tu samu přjčinu weliké množstwj slow a wýrazů djlem z obyčege wyšlých a nynj pro nuznau gich potřebu obnowených, djlem docela nowě twořených do spisowné řeči se wetřelo, kdož wydánj takowého djla za swrchowaně potřebné býti neuznáwá? —

Potřebě této wyhowěti má přjtomný slownjk; což gestli se mu na wětšjm djle zdařilo, dosti na tom má spisowatel, a mjti bude rozumný geho saudce, wěda dobře, že gako nic pod sluncem, tak ani které djlo lidské, neřkuli tak obšjrné, na prosto auplné a dokonalé býti nemůže. Ba kdyby hned na tento čas we wšem ohledu dokonalý a auplný slownjk možný byl, nedlauhoby ta geho auplnost platiti mohla, poněwadž žiwý gazyk, gakýž posud chwála bohu český gest, nikdy w též mjře nezůstáwá, ale podobně wšemu, wčemž žiwot gest, neustále se proměňuge.

Přigde čas, a to tjm dřjwe, čjm rychlegi literatura wlastenská zkwétati bude, že i tento přjtomný slownjk čtaucjmu a pjšjcjmu Čechowi daleko nedostačj; což aby se brzo stalo, každý upřjmný wlastenec žádati musj.

Lehčegi wšak potom bude k slownjku našemu přidáti, a geg lepšiti, než bylo na ten čas sepsati, o gehož wzniku a powstánj slušno gest krátce podotknauti, za přjčinau ne tak spisowatele samého, gako raděgi těch, kterýmž za pomoc gemu učiněnau djka náležj. Když w w roce 1800 wydawatel w proložený Tomsůw slownjk (1799) některými od nebožtjka prof. Pelcla sebranými slowy doplňowati počal, nikoli na wydánj gich někděgšj nepomyslil, anobrž toliko ke swé wlastnj potřebě prohledal, znamenage brzo s politowánjm, že od ginak pilného a saudného Tomsy ani hlawnj pramen, Weleslawjnůw čtyrgazyčný slowář, cele použit a wyčerpán nebyl. Slyšew i od giných tauž žalobu, umjnil sobě prawený slownjk celý přepsati, a we swau zbjrku wrownati, což i učinil a přes dwě léta času k tomu naložil, wždy přitom k obecnému gazyku zřetel mage, w čemž gemu tehdáž kollega geho prof. Josef Kauble, a Wogtěch Kareš, oné doby kaplan Budjnský poněkud nápomocni byli. Mezi tjm časem wznikl ústaw bohomluwecký biskupský w Litoměřicjch, gehož někteřj alumnowé, když wydawatel (1808) při gymnasium studugjcj wlastenské mládeži ne tak pro wyučowánj českému gazyku, gako raděgi pro wzbuzenj k němu některé hodiny obětowal, podjl na přednášenj geho berauce, brzo co laskawj přátelé gemu w předsewzetj geho pomocné ruce přičinili, netoliko slowce w kragjch swých obyčegné zbjragjce, ale celý prwnj djl slownjka německo-českého Dobrowským wydaného na cedulky wytahugjce. Nelze tuto wyčjsti gmen gegich od té doby w rozličném důstogenstwj se stkwěgjcjch, gako Wáclawa Káry, Josefa Kramáře , Fr. Wetešnjka a g. m., wýborného wšak Ant. Marka, známého wůbec w poetickém i filosofickém okresu spisowatele, přjtele mého, s neywětšj wděčnostj gmenowati dlužno, gelikož on sám tolik wýtahů z knih rozličných a z obecního zwyku po mnohá léta nazbjral, žeby z nich samých neskrowný slownjk složen býti mohl. Čjm wjce zásoba ta k slownjku wzrostala, tjm wjce žádostiwým gi zmnožiti stáwal se wydawatel, wždy se domýšlege, že nemůželi sama wydána, aspoň ginému, kdoby k wydánj slownjka se přičinil, může pomocná býti; gakož w prawdě s Faustinem Procházkau český slownjk wyhotowili mjnjcjm o to gednati počal, a gemu wšecknu swau zbjrku dáti obmýšlel, kterauž zatjm půgčenými sobě od Dobrowského, na djle gjm samým, na djle ginými, zwláště pak Antonjnem Pjšeljm pilně snesenými zbjrkami, kteréž nynj wšecky w Museum českém se chowagj, znamenitě doplnil. Naděge dokonalého slownjka náhle zhasla aumrtjm wýtečného Procházky (1809), nezhasla pak ani tu žádost wydawatelowa, aby wždy někým tak potřebné giž tenkráte djlo wydáno bylo. Měl náš Procházka giž pěkné wýtahy z bratrské, benátské a Weleslawjnowy bible, které sobě při hotowenj swého Pjsma swatého (1804) do proloženého slownjka Tomsowa, a do zlatých dweřj Amosa Komenského wepsal, k tomu, pobuzen gsa wycházegjcjho tenkráte Lindowa polského slownjka přjkladem, k oprawdowému spisowánj podobného djla, Hágkowu kroniku, Solferna, a některé menšj knjžky schwalně prošel, a mluwenj způsoby sobě znamenal s doloženjm se stránky neb kapitoly pramenů swých, tak aby wše w pochybnosti opět w auktoru samém nalezeno býti mohlo. S podobnau dokonalostj zbjral byl i Pjšelj, gehož zásoby na cedulkách psané Dobrowský od záhuby, s kterau se giž na djle w rukau newědomé hospodyně byly potkaly, wychwátil. Gegich zbjrky platněgšj službu wydawateli činily, než mnohých giných, ano i samého Dobrowského, kterýž, zpoléhage na swau neobyčegnau pamět, neywjce holá slowa s přidánjm někdy auktora, někdy gen wěku zaznamenal. Položil Dobrowský za základ swému rukopisnjmu slowáři zbjrku giž dle abecedy zpořádanau nebožtjka Doct. Med. Michalowského, tu samu wadu magjcj, že smysl a rozum slowcj pořjdku wyznačuge, a toliko gména spisowatelů bez udánj knihy a stránky, uwádj. Mimo to ale wšecko wždy předce Dobrowského zbjrky w mnohých knihách roztraušeně sepsané, z částky geště w cedulkách a listech gednotliwých chowané, na djle od něho samého, na djle od Puchmayra, Zlobického, Zabranského, Rybayho (kazatele w Uhřjch), Knoblocha (kaplana w Boleslawi), Wambery a mnohých giných snesená, byla wydawateli tohoto slownjka welikau a weleplatnau pomocj, a wyznati powinno, že kdyby Dobrowský, gakž nepochybně aumysl měl, k wyhotowenj českého slownjka wytrwalau ruku a práci byl přiložil, giž dřjwe bychom z auplného a zagisté kritického slownjka byli se radowali; ale že se on ginými učenými pracemi zaměstknán gsa, tu práci oprawdu podniknauti liknowal, spisowatel pak tohoto wždy geště wydánj podobného djla taužebně žádal, počal na posled sám, co pracně po tolik let sezbjral a přepsal, w pořádek uwoditi, znamenaje teprwé, kterak welice chybil, že zásobu wšecku do proloženého třemi, někdy i sedmi listy slownjka přjručnjho, a ne raděgi na cedulky spisowal, což nynj pro náramný nepořádek slow činiti přinucen gsa o mnoha léta práci sobě zdlaužil, a wydánj slownjka opozdil; což budaucjm, kteřj co podobného podniknauti by chtěli, na wýstrahu praweno buď. Nedaw se ale ani tau nemilau pracj dwogjho a trogjho též wěci opisowánj překonati, pokročil až přes literu D., ku které částce nebožtjk farář Fr. Nowotný z Lže swé dodatky připogil, ale sešed smrtj dále w té přátelské pomoci pokračowati nemohl; aniž pak mi známo, kde se zbjrka geho k slownjku poděla. Podobný osud měla zbjrka nebožtjka far. Josefa Rautenkrance, kterýž mnohá léta mezi lidem slowce a mluwenj spůsoby zbjraw, smrtj překwapen gest, Ano zbjrka geho wydawateli tohoto slownjka přisljbená nikde se posud nalézti nemohla. Štastněgi zachowala se zbjrka počatá okolo r. 1781 studugjcjmi některými, gakož byl Wácl. Bergner († 1831), Mrázek a g., o nichž zmiňuge Dobrowský w předmluwě na Tomsůw slownjk (1790), a kterýchž zbjrka mně dostala se r. 1816. Litowati gest toliko, že ti dobřj lidé méně důležité prameny, k. p. Wusjnůw slownjk celý opsali, a co z lepšjch zdrogů wážili, toho auktorů určitě a gasně se nedokládali, užjwagjce pro krátkost rozličných znamenj, ku kterým potřebný kljč na ztracenj přišel. Takowá slowce a mluwenj spůsoby znamenány gsau w našem slownjku Berg. exc. (Bergneri excerpta).

Swjtila mezi tjm giná k českémn slowáři naděge. P. prof. Palkowič, který giž r. 1810 nawrženj k slownjku českoslowanskému byl učinil, o sepsánj geho a wydánj konečně se zasadil. Spadl wydawateli, gak prawjme, kámen se srdce, a on radostně uwolil se p. Palkowičowi wšecky swé materialie podati, na tom dosti mage, když gich toliko užito bude. Ale widělo se p. Palk. odstaupiti od wšelikého spolku, a wjdati swůg slownjk o sobě (1820 — 1), gehož relatiwnj auplnost, ač přjlišně krátkosti šetřil, z neywětšjho djlu potřebám času wyhowěla, a wydáwánj giného slownjka nepotřebné činiti se widěla. Ale i to se změnilo. Přjzniwými poněkud okolnostmi gazyk český rychlým krokem ku předu se prostjral, a cokoli od některých proti tomu žehráno a křičeno, w okresu wěd a uměnj znamenitě se rozšjřil. Nemage ale we školách učených mjsta, a tudy potřebného gako žlabu ku wtékánj do řečiště obecného žiwota, zůstal, co do toho swého přjrostku, některým geho milownjkům podjlem saukromným, giným gsa nesrozumitedlný, a na úrážku wšechněm, kdož za poslednjch těchto let w literatuře aučastenstwj mjti buď nemohli, buď nechtěli. Epocha tato posawad skončena nenj, posawad denně nowá a nowá slowa od těch se twořj, kdož w širokém poli wěd a uměnj pracowati, a gazyk wzděláwati usilugj. Z té přjčiny slušeloby počkati s wydáwánjm slownjka, ažby doba ta na wětšjm aspoň djle uběhla; a wšak že potřeba sestawenj i této nowé zásoby denně wětšj gest, djlem že twořenj to slow wystawenjm auplněgšjm starého gazyka mjrniti a zprawowati widj se užitečné, aby ono bez přjčiny a bezcestně se nedalo, neywjce pak, že hodina smrti lidem negista, a s přibýwagjcjm stářjm wždy děge se bližšj a gistěgšj: nechtěl déle odkládati wydawatel wyhotowenj tak dáwno započatého, tak dlauho žádaného, tolik péče geg stogjcjho djla, a od některých let k dokonánj geho wšecky wedlegšj chwjle, kteréž mu swědomité plněnj auřednjch powinnostj prázné zůstawowalo, obětowal, zwláště od té doby, co štastnau náhodau rukopisnj slownjk Wáclawa Rosy, býwalého w druhé polowici sedmnáctého sloletj při Pražské apellacj rady († 1689), kaupj na se přiwedl; slownjk při swé necelosti (zcházjť litera M a půl N), při wšem nedostatku etymologickém, při wšech wadách onoho wěku tolik wýbornosti zawjragjcj, že gest oprawdu čemu se diwiti, ano dřjwe, gakž to arci učiniti Klauser w Rosenmüllerowě knihtiskařstwj obmýšlel, na swětlo wydán, neb aspoň při wydáwánj giných slownjku použit nebyl. Poslednj tato léta předsewzetj wydawatelowo stalo se gako by wšeobecným. Negedni přátelé a milownjci literatury české, nepochybně proto, že rowně potřebnost slownjka nowého cjtili, obraceli k němu zřelel swůg, geg k setrwánj w djle wšeligak pobádagjce, a gemu radau a pomocj aučinnau přispjwagjce. Powinná wděčnost přikazuge přede wšemi gmenowati Geho knjžecj Milost w pánu zesnulého arcibiskupa Wáclawa Chlumčanského z Přestawlk, který zwěděw od našeho literatora Winařického, tehdáž ceremoniára swého, o tom podniknutj, nabjdl se znamenitau peněžnau pomoc pjsaři při takowé práci potřebnému udjleti, což i po dwě léta až do swého bezžiwotj milostiwě činil. Zastali to mjsto s welikau platnostj mladj horliwj wlastenci pp. Tomjček, Franta a Sucharda, kterýž o zmnoženj materiálu i ginak se přičinil. Propugčil mi k užitj rukopisnj českoněmecký ač beze wšech citátů na počátku běžjcjho stoletj wyhotowený slownjk neštastnau smrtj zemřelého faráře Fabriho, náš známý wlastenec prof. Sedláček, propůgčil far. Krolmus podobný rukopis (wlastně opis Thamowa slownjka s dodatkami rozličnými); propůgčil neyposledněgi W. p. Janda, lokalista w Styrsku, rozený Čech, celý Dobrowského slownjk w pořádek českoněmecký pilně a pracně uwedený; pomoc, kteráž kdyby mi se dřjwe, než gsem to samé učinil, byla dostala, ukončenj djla mého bylaby o drahný čas přispjšila. Rozličné menšj wětšj dodatky přišly mi od giných wýborných wlastenců, gmenowitě od M. D. Ryby, mluwenj spůsoby z Weleslawjnowých nazwjce spisů geho p. otcem sebrané, podobné sebránj Wáclawem Krameriusem učiněné, od geho p. syna Wáclawa mi darowané, w slownjku mém slowy Kram. exc. (t. Kramerii excerpta) uwozené. Znamenité a wzácné přjdawky zdělili mi přátelé mogi Dominik Kinský, Josef Seidl, Wácl. Hanka, Jan Kollár a Leška, prof. Boček, Chmela, farář Wrána, Sláma, präf. Schön s prof. Bezděkau, (gichž wýtahy z archiwu Pjseckého a Wodňanského pro krátkost Schön. exc. t. Schönii excerpta, gsem znamenal), a bratřj mogi, Antonjn M. D., kterýž rkp. Rasisa a Salicettiho k tomu cjli přepsal, slowce, gichž tam hognost, wytáhl, a podobným spůsobem i giné mnohé lékařské knihy prošel, a drahnau částku cedulek do pořádku pracně a setrwale uwedl; druhý pak Jan, administrator na Tursku, slowce w okolj onom obyčegná pilně sbjral. Wůbec těšil se wydawatel každého téměř času wždy z něgakého laskawého pomocnjka u wybjránj a wypisowánj slowcj ze spisů, a snad málo který wlastenec, aby něčeho buď z úst národu nebo z knih wzatého k této zbjrce nepřičinil. Gmenowáni buďte w tom ohledu prof. Šjr a Macháček, pp. Hansgirg, Ondrák, Amerling, Hawránek, Zimmermann, Waněk, Hampeys, Jachim, Hulakowský, Štulc, Pichl, Daucha a m. g. K záwěrce wděčně uwésti musjm M. D. a prof. Jana Swatopluka Presla, Frant. Palackéko, redaktora Čas. Mus. a prof. Pawla Jos. Šafařjka, z kterýchž prwnj, co do částky přjrodowědecké, welikau sobě o slownjk můg zásluhu dobyl i zbjrkami swými geg podporowal; druhý swau radau a péčj k tomu, že konečně na swětlo wycházj, welice přispěl; třetj pak ku prohlednutj rukopisu a gedné korektuře laskawě se podwolil; důležitěgšj přjdawky geho gménem Šaf. uwedeny. —

Nemoha wšech zegména wyčjsti, kdož mi w tom obtjžném stawenj wjce méně přispěli, přinucen gsem wůbec z lásky a ochotnosti wšechněm děkowati, a giž krátce o tom promluwjm, gakými prawidly gsem při spisowánj slownjka toho se řjdil, což k sprawedliwému posauzenj geho wědeti gest potřeba. Bylo neyprwé s pomyšlenau, máli woliti se pořádek etymologický, čili abecednj; onoho přjkladowé znamenitj gsau řecký od Scapuly, ruský akademický, a co neywábněgšjho Rosůw, kterýž gen doplňowán a oprawowán býti mohl; pro abecednj pořádek mluwili opět welicj přjkladowé, francauzský akademický, anglický Johnsonůw, německý Adelunĝůw a Kampůw, polský Lindůw atd. Prwnj pořádek zagisté dokonalegšj, a k poučenj hodněgšj: druhý wšak pohodlněgšj a tudy ku potřebě obecné žádaněgšj. Šetřeno wjce pohodlj čtenářůw nežli wnitřnj dokonalosti, a zwolen gest pořádek abecednj; aby ale i skaumatelům gazyka poslauženo bylo, zamýšlj wydawatel přidati na konci stručný etymologický přehled podlé základů Dobrowského w knize Etymologicon nazwané postawených, w kterauž práci p. Fr. Lad. Čelakowský, muž w nářečjch slowanských zběhlý, a o českau literaturu welmi zaslaužilý, ochotně se uwázal.

Druhá otázka powstala, gakým gazykem má se djti wyswětlowánj českých slow, latinskýmli, gako gest slownjk Prokopiusůw rukopisnj, čili německým, gako Tomsůw a Palkowičůw, čili pauze českým, aby w prawdě národnj slownjk gmenowati se mohl, gakož gest anglický Johnsonůw, ruský akademický, Adelungůw a Kampůw německý a g. Zwjtězil w tom přjklad wýborného Lindy, dlé něhož k wyswětlenj českému wždy wyznamenánj německé přidáno; což w zemi české, kdež dwogj gazyk wedlé sebe panuge, téměř newyhnutedlně potřebné gest; latinská gména přidala se gen tam, kde terminologie, nebo zwláštnj pramenowé neb giné přjčiny toho žádaly.

Dále gednalo se o to, máli slownjk, šetře co neywjce krátkosti, obsahowati toliko neypotřebněgšj mluwenj spůsoby bez udánj spisowatelůw, čili široce rozložiti se, přigjmage i wjce přjkladů, s dokládánjm se pramenůw? Prwnj spůsob bylby wětšjmu djlu čtenářů dostatečný, a zagisté kniha tjm laciněgšj; ale druhý gistěgšj, a zwláště česky pjšjcjm užitečněgšj; rada maudrých přátel konečně poslednj spůsob wymohla. I w tom polský slownjk Lindůw wýborným byl přjkladem. Giž tedy ani času, ani mjsta, ani nákladu šetřeno, ale sebrána i wydána napořád wšecka zásoba, slowa bez rozdjlu stará i nowá, z knih nebo z obyčege čerpaná, aby tjm spůsobem nashromáždil se celý, pokud možno, poklad gazyka, zwláště pak přjklady ze spisů dobrých, aby spogowánj slow, čili skladna (syntaxis) gazyka na gewě byla, a poslaužiti mohlo se wšestranně badatelům gazyka, kazatelům, a wšem, kdož česky psáti neb čjsti buď staré buď nowé spisy chtěgj, a rady w tom potřebugj. Odwozowánj slow a kořeny gegich poukázány gsau dle možnosti, i někde srownány s ginými gazyky pro lepšj gich wyswětlenj. Uwáděnj wšeslowanských gmen u gedné a též wěci uspořil sobě wydawatel, poněwadž to učinil wýborný Linde, ku kterému skaumatelé nářečj slowanských kromě toho uchýliti se musegj. Kde co ruského a ginogazyčného kromě řečtiny uwedeno, stalo se to latinskými literami, gakožto známěgšjmi, a že potřebných liter na snadě nebylo.

Pro snadněgšj nalezenj slow držel se wydawatel obyčegného posawadnjm slownjkům českým pořádku, toliko literu ch, kterau co gedinau a zwláštnj hlásku (gako gest řecké χ) powažowati dlužno, umjstil wšudy po liteře h; na proti tomu ř, to gest r zgemněné, kteréhož Slowené Uherštj od r u wyslowenj rowně gako my l od ľ, nerozeznáwagj, na wýslownau žádost Dobrowského ponechal mezi r, aby se tjm spjše odstranilo to chybné domněnj, žeby ř zwláštnj pjsmeno bylo. Zdrobnělá slowce (deminutiva), magjli zwláštnj wyznamenánj, o sobě, ginak u swých gmen kořenných postawena gsau, což i o zdrobnělých druhého stupně, zde intensiva nazwaných, platj. Při samostatných gmenech (substantiva) ukázán jest druhý pád (genitivus), wygmauc neobogj (neutrum), neb ženské (femininum) na j, u kterých druhý pád s prwnjm wždycky stegný gest, gako: dřjwj, n., gen. dřjwj, panj, f., gen. panj. Podobně u spolustatných gmen (adjectiva) kladeno toliko mužské pohlawj, protože ostatnj, gsauce wždy stegná, sama sebau se rozuměgj; k. p. obecný et obecnj, gest tolik, gakoby stálo obecný, á, é et obecnj, omn. gen. U slowes (verba) dle prawidla stogj napřed praesens indicativi, gako nesu, wedu atd., wycházjli ale slowo w neurčitém spůsobu (infinitivo) na eti, neb iti, toho Infinitivus položen gest na před pro stegnost ukazowacjho spůgobu, wždy na jm wychodjcjho. Rozdjl tento podlé nawrženj Dobrowského, w etymologickém slownjku, kde se gen krátce uwodj slowo, užitečný, w tomto slownjka owšem nepotřebný byl, ale že gednau stál, newidělo se ho změniti. Verbalia substantiva hned u časownjků swých, hned o sobě položena, gak toho kde zdála se býti potřeba, což i o gmenech spolustatných ze slowes twořených, k. p. dělaný, spogený, atd. platj. Opětowacj (iterativa) a častotliwá (frequentativa) u swých slowes stogj, leč wyznamenánj rozdjlné neb množstwj přjkladů k snadněgšjmu přehlednutj o sobě ge položiti radilo. Spůsob psanj (orthografie) starých přjkladů na wětšjm djle pro srozumitedlnost a pohodlj čtenáře obnowen, kde wšak toho přjčiny něgaké byly, we swé staré formě zanechán.

Přigmětež milj kragané a wlastenci wděčně gakaukoli tuto práci, a raděgi k tomu hleďte, co wám podáno, než k tomu, čehož dáno nenj, pomnjce, že u welikých wěcech i na wůli dosti. Shromažďugte kdo můžete oprawy a doplňky, kteréž co přjdawek k tomuto slownjku, nestaneli mne wjce, kdoby wydal, wždy se nalezne. K záwěrce wšem P. T. pánům předplatcům a podporowatelům slownjka toho upřjmé djky skládám, gichžto gména pro památku na konci pátého djlu tištěna budau.

Slovník národního jazyka náleží mezi první potřebnosti vzdělaného člověka. To cítí obzvláště ten, který za povoláním svým, anebo z lásky ku přirozenému jazyku v něm psáti, řečňovati, a sličněji pohybovati se má i chce. Nižádná zajisté, byť i nejživější byla pamět lidská, není s to, aby všechen poklad jazyka, třeba jediného obsáhla, a na vždycky udržela, a tak všeobecnou encyklopedii věcí, jichžto mluva naše představitelkyní jest, bez umalení, a ovšem se všemi denními přírostky v sobě obnášela. Pročež každý vzdělanější národ od dávna pečoval o to, aby bohatství jazyka svého jako v jednu schránu snesené, a ku potřebě uchystané choval; pečoval pravím o slovník národní, a někdy celí zborové o snešení jeho se přičíněli, jako v Itálii, ve Francouzích, v Rusích: někdy nalezli se mužové jednotní, kteří oživeni jsouce duchem celé akademie, dlouhou a trvalou prací podobná díla vyhotovili, jako Johnson, Adelung a Linde v Angličanech, Němcích a v Polště. Jestliže pak těmto národům, u kterých jazyk vlastenský v každém ohledu žije a panuje, a kdežto vzdělanec, vycházeje z učilišť domovních i veřejných, sám v sobě živý a hojný slovář přirozeného sobě jazyka do života obecného přináší, předce tolik na obecném slováři národním záležeti se vidí: co říci máme o milém národu českoslovanském, kterýž všecku téměř péči na přiosobení sobě jiných jazyků obrací, jehož jazyk přirozený toliko domácímu vychování a vlastní jednoho každého pilnosti a vůli zůstaven jest, jehožto učenci, vyjmouce malý jich počet, čím déle ve školách učených pobyli, čím více a pilněji ducha svého uměními rozličnými vzdělali, tím menší zásobou mateřského jazyka, ačkoli jim neméně potřebného, do ouřadů, a do života měšťanského opatřeni přicházejí? Mohouli prosím oni, chtějíce, neb majíce česky čísti a psáti, objíti se bez ouplnějšího národního slovníka? Za našeho pak času, kdežto literatura vlastenská zdařileji vznikati počíná, a kdež pro tu samu příčinu veliké množství slov a výrazů dílem z obyčeje vyšlých a nyní pro nuznou jich potřebu obnovených, dílem docela nově tvořených do spisovné řeči se vetřelo, kdož vydání takového díla za svrchovaně potřebné býti neuznává? —

Potřebě této vyhověti má přítomný slovník; což jestli se mu na větším díle zdařilo, dosti na tom má spisovatel, a míti bude rozumný jeho soudce, věda dobře, že jako nic pod sluncem, tak ani které dílo lidské, neřkuli tak obšírné, na prosto ouplné a dokonalé býti nemůže. Ba kdyby hned na tento čas ve všem ohledu dokonalý a ouplný slovník možný byl, nedlouhoby ta jeho ouplnost platiti mohla, poněvadž živý jazyk, jakýž posud chvála bohu český jest, nikdy v též míře nezůstává, ale podobně všemu, včemž život jest, neustále se proměňuje.

Přijde čas, a to tím dříve, čím rychleji literatura vlastenská zkvétati bude, že i tento přítomný slovník čtoucímu a píšícímu Čechovi daleko nedostačí; což aby se brzo stalo, každý upřímný vlastenec žádati musí.

Lehčeji však potom bude k slovníku našemu přidáti, a jej lepšiti, než bylo na ten čas sepsati, o jehož vzniku a povstání slušno jest krátce podotknouti, za příčinou ne tak spisovatele samého, jako raději těch, kterýmž za pomoc jemu učiněnou díka náleží. Když v v roce 1800 vydavatel v proložený Tomsův slovník (1799) některými od nebožtíka prof. Pelcla sebranými slovy doplňovati počal, nikoli na vydání jich někdější nepomyslil, anobrž toliko ke své vlastní potřebě prohledal, znamenaje brzo s politováním, že od jinak pilného a soudného Tomsy ani hlavní pramen, Veleslavínův čtyrjazyčný slovář, cele použit a vyčerpán nebyl. Slyšev i od jiných touž žalobu, umínil sobě pravený slovník celý přepsati, a ve svou zbírku vrovnati, což i učinil a přes dvě léta času k tomu naložil, vždy přitom k obecnému jazyku zřetel maje, v čemž jemu tehdáž kollega jeho prof. Josef Kouble, a Vojtěch Kareš, oné doby kaplan Budínský poněkud nápomocni byli. Mezi tím časem vznikl ústav bohomluvecký biskupský v Litoměřicích, jehož někteří alumnové, když vydavatel (1808) při gymnasium studující vlastenské mládeži ne tak pro vyučování českému jazyku, jako raději pro vzbuzení k němu některé hodiny obětoval, podíl na přednášení jeho berouce, brzo co laskaví přátelé jemu v předsevzetí jeho pomocné ruce přičinili, netoliko slovce v krajích svých obyčejné zbírajíce, ale celý první díl slovníka německo-českého Dobrovským vydaného na cedulky vytahujíce. Nelze tuto vyčísti jmen jejich od té doby v rozličném důstojenství se stkvějících, jako Václava Káry, Josefa Kramáře , Fr. Vetešníka a j. m., výborného však Ant. Marka, známého vůbec v poetickém i filosofickém okresu spisovatele, přítele mého, s největší vděčností jmenovati dlužno, jelikož on sám tolik výtahů z knih rozličných a z obecního zvyku po mnohá léta nazbíral, žeby z nich samých neskrovný slovník složen býti mohl. Čím více zásoba ta k slovníku vzrostala, tím více žádostivým ji zmnožiti stával se vydavatel, vždy se domýšleje, že nemůželi sama vydána, aspoň jinému, kdoby k vydání slovníka se přičinil, může pomocná býti; jakož v pravdě s Faustinem Procházkou český slovník vyhotovili mínícím o to jednati počal, a jemu všecknu svou zbírku dáti obmýšlel, kterouž zatím půjčenými sobě od Dobrovského, na díle jím samým, na díle jinými, zvláště pak Antonínem Píšelím pilně snesenými zbírkami, kteréž nyní všecky v Museum českém se chovají, znamenitě doplnil. Naděje dokonalého slovníka náhle zhasla oumrtím výtečného Procházky (1809), nezhasla pak ani tu žádost vydavatelova, aby vždy někým tak potřebné již tenkráte dílo vydáno bylo. Měl náš Procházka již pěkné výtahy z bratrské, benátské a Veleslavínovy bible, které sobě při hotovení svého Písma svatého (1804) do proloženého slovníka Tomsova, a do zlatých dveří Amosa Komenského vepsal, k tomu, pobuzen jsa vycházejícího tenkráte Lindova polského slovníka příkladem, k opravdovému spisování podobného díla, Hájkovu kroniku, Solferna, a některé menší knížky schvalně prošel, a mluvení způsoby sobě znamenal s doložením se stránky neb kapitoly pramenů svých, tak aby vše v pochybnosti opět v ouktoru samém nalezeno býti mohlo. S podobnou dokonalostí zbíral byl i Píšelí, jehož zásoby na cedulkách psané Dobrovský od záhuby, s kterou se již na díle v rukou nevědomé hospodyně byly potkaly, vychvátil. Jejich zbírky platnější službu vydavateli činily, než mnohých jiných, ano i samého Dobrovského, kterýž, zpoléhaje na svou neobyčejnou pamět, nejvíce holá slova s přidáním někdy auktora, někdy jen věku zaznamenal. Položil Dobrovský za základ svému rukopisnímu slováři zbírku již dle abecedy zpořádanou nebožtíka Doct. Med. Michalovského, tu samu vadu mající, že smysl a rozum slovcí pořídku vyznačuje, a toliko jména spisovatelů bez udání knihy a stránky, uvádí. Mimo to ale všecko vždy předce Dobrovského zbírky v mnohých knihách roztroušeně sepsané, z částky ještě v cedulkách a listech jednotlivých chované, na díle od něho samého, na díle od Puchmayra, Zlobického, Zabranského, Rybayho (kazatele v Uhřích), Knoblocha (kaplana v Boleslavi), Vambery a mnohých jiných snesená, byla vydavateli tohoto slovníka velikou a veleplatnou pomocí, a vyznati povinno, že kdyby Dobrovský, jakž nepochybně oumysl měl, k vyhotovení českého slovníka vytrvalou ruku a práci byl přiložil, již dříve bychom z ouplného a zajisté kritického slovníka byli se radovali; ale že se on jinými učenými pracemi zaměstknán jsa, tu práci opravdu podniknouti liknoval, spisovatel pak tohoto vždy ještě vydání podobného díla toužebně žádal, počal na posled sám, co pracně po tolik let sezbíral a přepsal, v pořádek uvoditi, znamenaje teprvé, kterak velice chybil, že zásobu všecku do proloženého třemi, někdy i sedmi listy slovníka příručního, a ne raději na cedulky spisoval, což nyní pro náramný nepořádek slov činiti přinucen jsa o mnoha léta práci sobě zdloužil, a vydání slovníka opozdil; což budoucím, kteří co podobného podniknouti by chtěli, na výstrahu praveno buď. Nedav se ale ani tou nemilou prací dvojího a trojího též věci opisování překonati, pokročil až přes literu D., ku které částce nebožtík farář Fr. Novotný z Lže své dodatky připojil, ale sešed smrtí dále v té přátelské pomoci pokračovati nemohl; aniž pak mi známo, kde se zbírka jeho k slovníku poděla. Podobný osud měla zbírka nebožtíka far. Josefa Rautenkrance, kterýž mnohá léta mezi lidem slovce a mluvení spůsoby zbírav, smrtí překvapen jest, Ano zbírka jeho vydavateli tohoto slovníka přislíbená nikde se posud nalézti nemohla. Štastněji zachovala se zbírka počatá okolo r. 1781 studujícími některými, jakož byl Václ. Bergner († 1831), Mrázek a j., o nichž zmiňuje Dobrovský v předmluvě na Tomsův slovník (1790), a kterýchž zbírka mně dostala se r. 1816. Litovati jest toliko, že ti dobří lidé méně důležité prameny, k. p. Vusínův slovník celý opsali, a co z lepších zdrojů vážili, toho auktorů určitě a jasně se nedokládali, užívajíce pro krátkost rozličných znamení, ku kterým potřebný klíč na ztracení přišel. Taková slovce a mluvení spůsoby znamenány jsou v našem slovníku Berg. exc. (Bergneri excerpta).

Svítila mezi tím jiná k českémn slováři naděje. P. prof. Palkovič, který již r. 1810 navržení k slovníku českoslovanskému byl učinil, o sepsání jeho a vydání konečně se zasadil. Spadl vydavateli, jak pravíme, kámen se srdce, a on radostně uvolil se p. Palkovičovi všecky své materialie podati, na tom dosti maje, když jich toliko užito bude. Ale vidělo se p. Palk. odstoupiti od všelikého spolku, a vídati svůj slovník o sobě (1820 — 1), jehož relativní ouplnost, ač přílišně krátkosti šetřil, z největšího dílu potřebám času vyhověla, a vydávání jiného slovníka nepotřebné činiti se viděla. Ale i to se změnilo. Příznivými poněkud okolnostmi jazyk český rychlým krokem ku předu se prostíral, a cokoli od některých proti tomu žehráno a křičeno, v okresu věd a umění znamenitě se rozšířil. Nemaje ale ve školách učených místa, a tudy potřebného jako žlabu ku vtékání do řečiště obecného života, zůstal, co do toho svého přírostku, některým jeho milovníkům podílem soukromným, jiným jsa nesrozumitedlný, a na úrážku všechněm, kdož za posledních těchto let v literatuře oučastenství míti buď nemohli, buď nechtěli. Epocha tato posavad skončena není, posavad denně nová a nová slova od těch se tvoří, kdož v širokém poli věd a umění pracovati, a jazyk vzdělávati usilují. Z té příčiny slušeloby počkati s vydáváním slovníka, ažby doba ta na větším aspoň díle uběhla; a však že potřeba sestavení i této nové zásoby denně větší jest, dílem že tvoření to slov vystavením ouplnějším starého jazyka mírniti a zpravovati vidí se užitečné, aby ono bez příčiny a bezcestně se nedalo, nejvíce pak, že hodina smrti lidem nejista, a s přibývajícím stářím vždy děje se bližší a jistější: nechtěl déle odkládati vydavatel vyhotovení tak dávno započatého, tak dlouho žádaného, tolik péče jej stojícího díla, a od některých let k dokonání jeho všecky vedlejší chvíle, kteréž mu svědomité plnění ouředních povinností prázné zůstavovalo, obětoval, zvláště od té doby, co štastnou náhodou rukopisní slovník Václava Rosy, bývalého v druhé polovici sedmnáctého sloletí při Pražské apellací rady († 1689), koupí na se přivedl; slovník při své necelosti (zcházíť litera M a půl N), při všem nedostatku etymologickém, při všech vadách onoho věku tolik výbornosti zavírající, že jest opravdu čemu se diviti, ano dříve, jakž to arci učiniti Klauser v Rosenmüllerově knihtiskařství obmýšlel, na světlo vydán, neb aspoň při vydávání jiných slovníku použit nebyl. Poslední tato léta předsevzetí vydavatelovo stalo se jako by všeobecným. Nejedni přátelé a milovníci literatury české, nepochybně proto, že rovně potřebnost slovníka nového cítili, obraceli k němu zřelel svůj, jej k setrvání v díle všelijak pobádajíce, a jemu radou a pomocí oučinnou přispívajíce. Povinná vděčnost přikazuje přede všemi jmenovati Jeho knížecí Milost v pánu zesnulého arcibiskupa Václava Chlumčanského z Přestavlk, který zvěděv od našeho literatora Vinařického, tehdáž ceremoniára svého, o tom podniknutí, nabídl se znamenitou peněžnou pomoc písaři při takové práci potřebnému udíleti, což i po dvě léta až do svého bezživotí milostivě činil. Zastali to místo s velikou platností mladí horliví vlastenci pp. Tomíček, Franta a Sucharda, kterýž o zmnožení materiálu i jinak se přičinil. Propujčil mi k užití rukopisní českoněmecký ač beze všech citátů na počátku běžícího století vyhotovený slovník neštastnou smrtí zemřelého faráře Fabriho, náš známý vlastenec prof. Sedláček, propůjčil far. Krolmus podobný rukopis (vlastně opis Thamova slovníka s dodatkami rozličnými); propůjčil nejposledněji V. p. Janda, lokalista v Styrsku, rozený Čech, celý Dobrovského slovník v pořádek českoněmecký pilně a pracně uvedený; pomoc, kteráž kdyby mi se dříve, než jsem to samé učinil, byla dostala, ukončení díla mého bylaby o drahný čas přispíšila. Rozličné menší větší dodatky přišly mi od jiných výborných vlastenců, jmenovitě od M. D. Ryby, mluvení spůsoby z Veleslavínových nazvíce spisů jeho p. otcem sebrané, podobné sebrání Václavem Krameriusem učiněné, od jeho p. syna Václava mi darované, v slovníku mém slovy Kram. exc. (t. Kramerii excerpta) uvozené. Znamenité a vzácné přídavky zdělili mi přátelé moji Dominik Kinský, Josef Seidl, Václ. Hanka, Jan Kollár a Leška, prof. Boček, Chmela, farář Vrána, Sláma, präf. Schön s prof. Bezděkou, (jichž výtahy z archivu Píseckého a Vodňanského pro krátkost Schön. exc. t. Schönii excerpta, jsem znamenal), a bratří moji, Antonín M. D., kterýž rkp. Rasisa a Salicettiho k tomu cíli přepsal, slovce, jichž tam hojnost, vytáhl, a podobným spůsobem i jiné mnohé lékařské knihy prošel, a drahnou částku cedulek do pořádku pracně a setrvale uvedl; druhý pak Jan, administrator na Tursku, slovce v okolí onom obyčejná pilně sbíral. Vůbec těšil se vydavatel každého téměř času vždy z nějakého laskavého pomocníka u vybírání a vypisování slovcí ze spisů, a snad málo který vlastenec, aby něčeho buď z úst národu nebo z knih vzatého k této zbírce nepřičinil. Jmenováni buďte v tom ohledu prof. Šír a Macháček, pp. Hansgirg, Ondrák, Amerling, Havránek, Zimmermann, Vaněk, Hampejs, Jachim, Hulakovský, Štulc, Pichl, Doucha a m. j. K závěrce vděčně uvésti musím M. D. a prof. Jana Svatopluka Presla, Frant. Palackéko, redaktora Čas. Mus. a prof. Pavla Jos. Šafaříka, z kterýchž první, co do částky přírodovědecké, velikou sobě o slovník můj zásluhu dobyl i zbírkami svými jej podporoval; druhý svou radou a péčí k tomu, že konečně na světlo vychází, velice přispěl; třetí pak ku prohlednutí rukopisu a jedné korektuře laskavě se podvolil; důležitější přídavky jeho jménem Šaf. uvedeny. —

Nemoha všech zejména vyčísti, kdož mi v tom obtížném stavení více méně přispěli, přinucen jsem vůbec z lásky a ochotnosti všechněm děkovati, a již krátce o tom promluvím, jakými pravidly jsem při spisování slovníka toho se řídil, což k spravedlivému posouzení jeho vědeti jest potřeba. Bylo nejprvé s pomyšlenou, máli voliti se pořádek etymologický, čili abecední; onoho příkladové znamenití jsou řecký od Scapuly, ruský akademický, a co nejvábnějšího Rosův, kterýž jen doplňován a opravován býti mohl; pro abecední pořádek mluvili opět velicí příkladové, francouzský akademický, anglický Johnsonův, německý Adelungův a Kampův, polský Lindův atd. První pořádek zajisté dokonalejší, a k poučení hodnější: druhý však pohodlnější a tudy ku potřebě obecné žádanější. Šetřeno více pohodlí čtenářův nežli vnitřní dokonalosti, a zvolen jest pořádek abecední; aby ale i skoumatelům jazyka poslouženo bylo, zamýšlí vydavatel přidati na konci stručný etymologický přehled podlé základů Dobrovského v knize Etymologicon nazvané postavených, v kterouž práci p. Fr. Lad. Čelakovský, muž v nářečích slovanských zběhlý, a o českou literaturu velmi zasloužilý, ochotně se uvázal.

Druhá otázka povstala, jakým jazykem má se díti vysvětlování českých slov, latinskýmli, jako jest slovník Prokopiusův rukopisní, čili německým, jako Tomsův a Palkovičův, čili pouze českým, aby v pravdě národní slovník jmenovati se mohl, jakož jest anglický Johnsonův, ruský akademický, Adelungův a Kampův německý a j. Zvítězil v tom příklad výborného Lindy, dlé něhož k vysvětlení českému vždy vyznamenání německé přidáno; což v zemi české, kdež dvojí jazyk vedlé sebe panuje, téměř nevyhnutedlně potřebné jest; latinská jména přidala se jen tam, kde terminologie, nebo zvláštní pramenové neb jiné příčiny toho žádaly.

Dále jednalo se o to, máli slovník, šetře co nejvíce krátkosti, obsahovati toliko nejpotřebnější mluvení spůsoby bez udání spisovatelův, čili široce rozložiti se, přijímaje i více příkladů, s dokládáním se pramenův? První spůsob bylby většímu dílu čtenářů dostatečný, a zajisté kniha tím lacinější; ale druhý jistější, a zvláště česky píšícím užitečnější; rada moudrých přátel konečně poslední spůsob vymohla. I v tom polský slovník Lindův výborným byl příkladem. Již tedy ani času, ani místa, ani nákladu šetřeno, ale sebrána i vydána napořád všecka zásoba, slova bez rozdílu stará i nová, z knih nebo z obyčeje čerpaná, aby tím spůsobem nashromáždil se celý, pokud možno, poklad jazyka, zvláště pak příklady ze spisů dobrých, aby spojování slov, čili skladna (syntaxis) jazyka na jevě byla, a posloužiti mohlo se všestranně badatelům jazyka, kazatelům, a všem, kdož česky psáti neb čísti buď staré buď nové spisy chtějí, a rady v tom potřebují. Odvozování slov a kořeny jejich poukázány jsou dle možnosti, i někde srovnány s jinými jazyky pro lepší jich vysvětlení. Uvádění všeslovanských jmen u jedné a též věci uspořil sobě vydavatel, poněvadž to učinil výborný Linde, ku kterému skoumatelé nářečí slovanských kromě toho uchýliti se musejí. Kde co ruského a jinojazyčného kromě řečtiny uvedeno, stalo se to latinskými literami, jakožto známějšími, a že potřebných liter na snadě nebylo.

Pro snadnější nalezení slov držel se vydavatel obyčejného posavadním slovníkům českým pořádku, toliko literu ch, kterou co jedinou a zvláštní hlásku (jako jest řecké χ) považovati dlužno, umístil všudy po liteře h; na proti tomu ř, to jest r zjemněné, kteréhož Slovené Uherští od r u vyslovení rovně jako my l od ľ, nerozeznávají, na výslovnou žádost Dobrovského ponechal mezi r, aby se tím spíše odstranilo to chybné domnění, žeby ř zvláštní písmeno bylo. Zdrobnělá slovce (deminutiva), majíli zvláštní vyznamenání, o sobě, jinak u svých jmen kořenných postavena jsou, což i o zdrobnělých druhého stupně, zde intensiva nazvaných, platí. Při samostatných jmenech (substantiva) ukázán jest druhý pád (genitivus), vyjmouc neobojí (neutrum), neb ženské (femininum) na j, u kterých druhý pád s prvním vždycky stejný jest, jako: dříví, n., jen. dříví, paní, f., jen. paní. Podobně u spolustatných jmen (adjectiva) kladeno toliko mužské pohlaví, protože ostatní, jsouce vždy stejná, sama sebou se rozumějí; k. p. obecný et obecní, jest tolik, jakoby stálo obecný, á, é et obecní, omn. jen. U sloves (verba) dle pravidla stojí napřed praesens indicativi, jako nesu, vedu atd., vycházíli ale slovo v neurčitém spůsobu (infinitivo) na eti, neb iti, toho Infinitivus položen jest na před pro stejnost ukazovacího spůjobu, vždy na ím vychodícího. Rozdíl tento podlé navržení Dobrovského, v etymolojickém slovníku, kde se jen krátce uvodí slovo, užitečný, v tomto slovníka ovšem nepotřebný byl, ale že jednou stál, nevidělo se ho změniti. Verbalia substantiva hned u časovníků svých, hned o sobě položena, jak toho kde zdála se býti potřeba, což i o jmenech spolustatných ze sloves tvořených, k. p. dělaný, spojený, atd. platí. Opětovací (iterativa) a častotlivá (frequentativa) u svých sloves stojí, leč vyznamenání rozdílné neb množství příkladů k snadnějšímu přehlednutí o sobě je položiti radilo. Spůsob psaní (orthografie) starých příkladů na větším díle pro srozumitedlnost a pohodlí čtenáře obnoven, kde však toho příčiny nějaké byly, ve své staré formě zanechán.

Přijmětež milí krajané a vlastenci vděčně jakoukoli tuto práci, a raději k tomu hleďte, co vám podáno, než k tomu, čehož dáno není, pomníce, že u velikých věcech i na vůli dosti. Shromažďujte kdo můžete opravy a doplňky, kteréž co přídavek k tomuto slovníku, nestaneli mne více, kdoby vydal, vždy se nalezne. K závěrce všem P. T. pánům předplatcům a podporovatelům slovníka toho upřímé díky skládám, jichžto jména pro památku na konci pátého dílu tištěna budou.