Bernard Bolzano (1781–1848)

Český matematik, kněz a filozof hovořící a píšící německy, od roku 1805 působil na pražské univerzitě. V roce 1819 byl z úředního rozhodnutí pro své reformátorské názory zbaven učitelského úřadu a následně doživotně suspendován. V protikladu k Jungmannovu jazykovému pojetí zastával teritoriální chápání národa spojovaného státní ideou bez ohledu na jazyk, kterým jeho příslušníci mluví.

František Ladislav Čelakovský (1799–1852)

Básník, překladatel, redaktor a slavista; kromě své původní tvorby vydal např. obsáhlé Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852). Po vydání Jungmannova Slovníku začal pracovat na uspořádání slovníkového materiálu podle kořenů, které nedokončil, tiskem vyšly roku 1851 alespoň jeho Dodavky.

Josef Dobrovský (1753–1829)

Jazykovědec (bohemista, slavista, orientalista), literární a církevní historik. Je pokládán za zakladatele (české) slavistiky a důsledného zastánce kritického (vědeckého) zkoumání pramenů – jako první např. odhalil nepravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského (1817). Svá díla psal výhradně německy nebo latinsky, a ač v rozšíření češtiny do všech sfér tehdejšího života (především vědy a krásné literatury) nikdy nevěřil, svými teoretickými pracemi tomuto úsilí výrazně napomohl. Jungmann vycházel z jeho názorů a prací zejm. v průběhu psaní své Historie literatury české, při vytváření nové slovní zásoby se opíral o jím stanovené slovotvorné zásady. Přijímal a prosazoval Dobrovského historizující mluvnickou kodifikaci publikovanou v německy psané gramatice češtiny (vyd. z r. 1809 a 1819), svými překlady a především Slovníkem Č-N (1834–1835) naopak oponoval jeho osvícenské kritice, která před tvořením nových slov upřednos­tňovala návrat k lexiku veleslavínské éry.

Václav Hanka (1791–1861)

Jazykovědec, básník, překladatel, editor staročeské literatury. Spolu s J. Lindou je autorem slavných rukopisných podvrhů, angažoval se ve sporech o pravopisné reformy. Z Hankovy iniciativy byl Slovník doplněn Jungmannovou podobiznou, o slovník se však zasloužil především svými edicemi staročeských památek a rozsáhlými excerpcemi (výpisky) z těchto pramenů.

Johann Gottfried Herder (1744–1803)

Německý filozof, kazatel a spisovatel; bývá pokládán za průkopníka preromantické estetiky v Německu. Mezi obrozenci byl uznáván především proto, že psal povzbuzujícím způsobem také o Slovanech. Jungmann některé Herderovy umělecké i teoretické práce přeložil, resp. přetlumočil do češtiny.

Karel Havlíček Borovský (1821–1856)

Český básník, novinář a kritik, příslušník mladší generace obrozenců, který se také významně angažoval politicky; 1851 – 1855 v brixenském vyhnanství. Za svého pobytu v carském Rusku (od r. 1842) začal Havlíček s pečlivým studiem Jungmannova Slovníku a po návratu do Čech jej plánoval zvládnout celý. V České včele Jungmanna po jeho smrti pochvalně označil za „prvního sjednotitele a sbratřovatele roztrhaného, rozkmeníčkovaného a roznářečíčkovaného, a právě proto i slabého a nešťastného národu českoslovanského“.

Antonín Jungmann (1775–1854)

Lékař, spolutvůrce lékařské terminologie, zakladatel moderního evropského porodnictví; bratr Josefa a Jana J. Pro Slovník vypisoval lexikální materiál ze starých lékařských knih.

Jan Jungmann (1778–1842)

Knězem křížovníků s červenou hvězdou; bratr Josefa a Antonína J. Ke Slovníku přispěl sbírkami slov z okolí Turska.

Josef Josefovič Jungmann (1801–1833)

Nižší soudní úředník (auskultant), překladatel; jediný syn Josefa Jungmanna (1773–1847). Pomáhal otci s prací na slovníku mj. tím, že vedl rozsáhlou korespondenci s jeho mimopražskými přáteli a podporovateli. Věnoval se překladům písňových textů a operních libret, vytvořil na dlouhou dobu nejvlivnější dílo o akustické výstavbě operního libreta a první českou učebnici hry na klavír.

Ján Kollár (1793–1852)

Básník, jazykovědec, historik a evangelický kněz slovenského původu; působil v Pešti. Do dějin české literatury se nesmazatelně zapsal především svou básnickou sbírkou Slávy dcera (poprvé 1824). Jungmann byl Kollárovým celoživotním přítelem, což mu ovšem nebránilo v kritice některých výbojů Kollárovy spisovatelské činnosti, které ohrožovaly stabilitu kolektivního úzu češtiny.

Josef Král (1853–1917)

Klasický filolog, profesor pražské univerzity a překladatel, aktivní účastník prozodických sporů z konce 19. a počátku 20. století. Byl velkým kritikem Jungmannovy náklonnosti k časoměrné poezii, podezíral jej z autorství Palackého a Šafaříkových Počátků českého básnictví, obzvláště prozódie.

Josef Linda (1789 n. 1792–1834)

Tvůrce básnické historické prózy, novinář, spoluautor epických básní Rukopisu královédvorského a zelenohorského (1817, resp. 1818).

Samuel Bogumił Linde (1771–1847)

Polský jazykovědec, lexikograf, autor slovníku polského jazyka vydaného 1807–1815, který se stal Jungmannovi cenným vzorem i pramenem pro jeho vlastní Č-N slovník.

Josef Jakub Malý (1811–1885)

Spisovatel, redaktor, literární kritik a překladatel. Jungmannovi pomáhal při redigování a vydávání Slovníku Č-N, v české literární historii proslul jako oponent Máchových a Havlíčkových děl a také tvorby tzv. májovců, především J. Nerudy.

Antonín Marek (1785–1877)

Básník, překladatel, autor filozofického názvosloví, farář a buditel v Libuni; žák a později blízký přítel Josefa Jungmanna. Jejich rozsáhlá vzájemná korespondence dokládá Markovy nemalé zásluhy na vzniku a dokončení Slovníku, kdy nejenom pomáhal se sběrem materiálu a tvorbou nových slov (např. celé filozofické terminologie), ale také Jungmanna v práci na vyčerpávajícím úkolu vytrvale povzbuzoval.

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937)

Český filozof, pedagog a politik, od r. 1918 první československý prezident. Ve své České otázce (1895) a dalších pracích Jungmanna bez hlubší znalosti jeho díla odsuzoval za „opatrnost, rozvážnou svědomitost a nemužnou tichost“, vytýkal mu odklon od původního osvícenského humanitního programu „v otázkách náboženských, filozofických a mravních“. Jungmann proto podle něj nepatřil mezi největší postavy národněobrozen­ského hnutí.

Jan Nejedlý (1776–1834)

Spisovatel, překladatel, redaktor a profesor českého jazyka a literatury, Pelclův nástupce na katedře českého jazyka pražské univerzity; v letech 1806–1809 vydával Hlasatele českého. S Jungmannem se názorově rozešel v pravopisných sporech, kdy zastával konzervativní stanovisko obránce starého bratrského pravopisu. Podobně odmítavě se stavěl k otázce tvoření nových slov.

František Palacký (1798–1876)

Zakladatel moderního českého dějepisectví, vůdčí osobnost národního obrození; spolu s P. J. Šafaříkem autorem anonymně vydaného díla Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie (1818) obhajujícího časomíru. Jungmann byl podezříván z autorství nebo alespoň z iniciování vzniku toho spisu. S Jungmannem a J. S. Preslem založil v roce 1830 při Národním muzeu Sbor k vědeckému vzdělávání řeči a literatury a především Matici českou (1831), která významně přispěla na vydání Jungmannova Slovníku.

Jiří Palkovič (1763–1835)

Profesor českoslovanské řeči a literatury v Prešpurku a spisovatel; podobně jako Nejedlý se hlásil k veleslavínskému ideálu jazyka prosazovanému Dobrovského autoritou, v otázce pravopisu byl však silně konzervativní. Jungmann o něm zpočátku uvažoval jako o tom, kdo za něj, resp. ve spolupráci s ním, vytvoří zamýšlený slovník. Pro názorové rozpory se na společném díle nedohodli, Palkovič vydal roku 1821 vlastní slovník, který se Jungmannovi jako „zmnožený Tomsa“ moc nezamlouval. Palkovič byl také jedním z těch, kteří šířili podezření, že Jungmann patří k fal­zátorům „rukopisů“.

František Martin Pelcl (1734–1801)

Osvícenský historik, od r. 1793 první profesor české řeči a literatury na pražské univerzitě (1791 zřízena stolice českého jazyka), vydavatel Balbínovy Obrany a autor vlivné obrozenské mluvnice češtiny (1795). V době studií Jungmann navštěvoval Pelclovy přednášky o češtině.

Milota Zdirad Polák (1788–1856)

Český básník patřící do tzv. Jungmannovy družiny či školy (A. Marek, F. L. Čelakovský, V. Hanka, J. Kollár, F. Palacký, J. V. Presl, J. E. Purkyně, P. J. Šafařík ad.), autor prozaické Cesty do Itálie a především básnické sbírky Vznešenost přírody (1819), na níž se významnou měrou (formou redakčních a jazykových úprav) podílel sám Jungmann.

Jan Svatopluk Presl (1791–1849)

Profesor zoologie a mineralogie na pražské univerzitě, spoluzakladatel a redaktor prvního vědeckého časopisu Krok (1821); patřil k Jungmannovým přátelům, podílel se na utváření nové vědecké terminologie, a to především mineralogického, chemického, zoologického a botanického názvosloví. V této oblasti se rovněž věnoval získávání materiálu pro Jungmannův slovník. S Jungmannem a F. Palackým založil Sbor k vědeckému vzdělávání řeči a literatury české při Národním muzeu (1830) a následujícího roku se stal prvním jednatelem nově založené Matice české.

František Faustin Procházka (1749–1809)

Literární historik, kněz, knihovník a vydavatel; zasloužil se mj. o edice staročeských spisů a spolu s V. F. Durychem především o nový český překlad Bible (1780, s dalšími úpravami 1786 a 1804). V souvis­losti s naléhavou potřebou vytvořit nový český slovník na něj Jungmann velmi spoléhal, teprve po Procházkově předčasné smrti (1809) Jungmann začal tuto myšlenku postupně brát za svou, kromě toho získal i Procházkovy vlastní lexikální sbírky.

Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820)

Básník, překladatel a kněz; ve svých pěti svazcích almanachů (Sebrání básní a zpěvů 1795, 1799 a Nové básně 1798, 1802, 1814) soustředil básnickou školu, která pomocí přízvučné poezie usilovala o to přiblížit se úrovni světové literatury. Mezi básnické přispěvatele patřil také mladý Jungmann. V pozdějším věku měl Jungmann v plánu přizvat Puchmajera k tvorbě slovníku, pro odlišné názory na koncepci díla – Puchmajer prosazoval spolu s Dobrovským etymologický princip řazení hesel, Jungmann praktický abecední – ze spolupráce sešlo.

Václav Jan Rosa (asi 1620–1689)

Básník, jazykovědec a právník; proslavil se především svou latinskou mluvnicí češtiny Čechořečnost, seu Grammatica linguae Bohemicae (1672), uznání došel také za svůj nikdy nevydaný čtyřdílný slovník Thesaurus linguae Bohemicae. Slovník důsledně hnízduje, hesla jsou tak organizována etymologicky podle kořenů, tedy způsobem, který Dobrovský na­vrhoval i pro Jungmannův lexikon. Jungmann koupil v r. 1813 prostřed­nictvím Dobrovského Rosův vlastní (bohužel ne zcela úplný) autograf a ve svém slovníku z něj hojně čerpal.

Josef Vojtěch Sedláček (1785–1836)

Spisovatel, kněz řádu premonstrátů, zabýval se matematikou a fyzikou, vydal např. Puchmajerův Rýmovník (1824). Významně se podílel na vzniku vědeckého názvosloví matematiky a fyziky, v této oblasti patřil k přispěvatelům Jungmannova slovníku.

Pavel Josef Šafařík (1795–1861)

Slavista, básník, estetik, etnograf, literární historik a jazykovědec slovenského původu; 1838–1842 se stal redaktorem Musejníku, roku 1848 byl zvolen do zemského sněmu. V mladém věku vydal anonymně spolu s F. Palackým apologii časoměrné poezie Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818), která vyšla s Jungmannovou tichou podporou a v souladu s jeho přesvědčením. Šafařík má značnou zásluhu na vydávání Jungmannova slovníku (1834–1839), když se kromě jiného postaral o celou jednu korekturu. Z této zkušenosti nepochybně čerpal, když se v r. 1842 významným způsobem zasadil o prosazení tzv. skladné pravopisné reformy, která spočívala v záměnách í za j, j za g i y (po samohlásce) a g za ğ. Není pochyb o tom, že sazba a její následná kontrola musely být před těmito změnami nesmírně namáhavé.

Josef Franta Šumavský (1796–1857)

Český spisovatel, gramatik a slovníkář; Jungmannovi pomáhal s vydáváním slovníku, po dokončení dostal od Jungmannova bratra Antonína materiál k ohlašované, avšak přesto nehotové druhé části s opačným pořadím jazyků, tedy německo-českým. Z něj během krátké doby vytvořil a pod svým jménem v letech 1843–1846 vydal dvoudílný Deutsch-böhmisches Wörterbuch, na nějž vzápětí navázal česko-německým protějškem. Jungmannův podíl na Šumavského slovnících je podle všeho mnohem větší, než se původně myslelo.

Karel Ignác Thám (1763–1816)

Spisovatel, překladatel, knihovník a slovníkář; je autorem Obrany jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (1783). V několika vydáních publikoval německo-český slovník (1788, 2. vyd. 1799, 3. vyd. 1814). Česko-německá podoba byla dvoudílná, první díl vyšel r. 1807, druhý o rok později. V roce 1805 byl vydán Tomsův, Thámem v druhém vydání doplněný, česko-německý slovník (původně česko-německo-latinský z r. 1791). Kromě jmenovaných se Thám autorsky podílel i na mnoha dalších, prakticky orientovaných slovníkových dílech. Pro nepříznivé odsudky ze strany Dobrovského vycházel Jungmann ve svém vlastním slovníku z Tháma jen málo.

František Jan Tomsa (1753–1814)

Spisovatel, gramatik a slovníkář; roku 1782 byla vydána jeho mluvnice češtiny, v r. 1791 potom poprvé vyšel Tomsův česko-německo-latinský slovník s Dobrovského předmluvou. Druhé vydání z let 1805 a 1807 bylo dvousvazkové, na prvním díle (písmena A–O) se podílel K. I. Thám, druhý (P–Ž) vyšel plně pod Tomsovým jménem. Do exempláře prvního svazku si Jungmann na vevázané a vložené listy vypisoval nová slova a doklady užití pro svůj vlastní zamýšlený slovník. Přibližně kolem roku 1812 si však tuto sbírku musel pro značnou nepraktičnost a nepřehlednost přepsat na kartotéční lístky, jeden svazek (vztahující se k prvním 160 stranám Thámova-Tomsova slovníku) se do dnešní doby dochoval ve fondu knihovny Ústavu pro jazyk český, druhá část (pokrývající zbylou část prvního dílu) je součástí Jungmannovy literární pozůstalosti uložené v pražském Literárním archivu Památníku národního písemnictví. V digitální podobě by se oba tyto artefakty měly do budoucna objevit i na těchto stránkách. Proč Jungmann nevyužíval ve svém slovníku jako pramen ve větší míře Tomsu, s jehož materiálem vlastně začínal, není zřejmé.