Báťuška, tichý génius, „vzkřísitel národu“, první muž mezi českými vlastenci (druhé, důvěryplné generace), to jsou jen některé z titulů, kterými byl Jungmann v průběhu svého života i dlouhá léta po něm s úctou a obdivem označován. Je více než pozoruhodné, že zatímco se v sedmdesátých letech 19. i 20. století Jungmannovi dostávalo chvály a ocenění, deváté decennium obou století nešetřilo kritikou a zatracením. Protože se mnohé omyly a nedorozumění ani přes upřímnou snahu skutečných znalců nepodařilo do dnešních dnů zcela vyvrátit, sluší se jejich argumenty alespoň znovu připomenout. Důležitým mezníkem ve vnímání Jungmannova odkazu se stalo sté výročí jeho narození připadající na rok 1873, kdy se ve spojitosti s apoteózou „vzkříšení Národu“ konaly velkolepé oslavy tohoto jubilea. Jak podotýká M. Otruba (1993b), byly to poslední manifestace „proklamované vnitřní homogennosti národně společenského celku“, které spojily nejrůznější tábory tehdejšího veřejného a politického života. Společným rysem nesčetných projevů a vystoupení byl kolektivní podíl na vytváření konstruktu Jungmanna-vzkřísitele, který se začal vzdalovat skutečné psychofyzické osobě Josefa Jungmanna, narozeného v roce 1773 a zesnulého roku 1847. Ideál národního vůdce jako projekt společné víry navíc narážel na nepříjemný fakt, že centrální pojem „národ“ trpěl z velké části myšlenkovou vyprázdněností. Negativně k tomu ještě přispívala tendence oprostit právě se konstituující mýtus od skutečností, které mu ubíraly na působivosti a důvěryhodnosti.

Jakkoli zůstává nezpochybnitelným faktem, že se za dobu Jungmannovy aktivní veřejné činnosti česká vlastenecká komunita nebývala rozrostla (účast na jungmannovských oslavách údajně přesáhla zájem o položení základního kamene Národního divadla), touha co nejvíce zkrášlit obraz svého „vzkřísitele“ nakonec nejvíc uškodila jemu samotnému. V rétorice těchto snah Jungmann sice navazoval na první generaci buditelů, odlišoval se však svým „posláním“ a oddaností tomuto nesnadnému úkolu. Ignorována tak byla např. úloha venkovského obyvatelstva, jemuž byla přiznávána pouze pasivní role udržovatele češtiny, jakkoli sám prakticky jiný jazyk neznal. Pobělohorský úpadek prohloubený josefínskou germanizací potom v dobové interpretaci rozděloval obyvatelstvo pouze na odrodilce a osamocené vzdělance zabývající se českým jazykem a historií. Vykonstruovaná představa Jungmanna jako čestného a spravedlivého obětavce, který se – ač chudého a neurozeného původu – z lásky k vlasti odevzdal úkolu vzkřísit, vzdělat a pozvednout ohrožený národ, naráží na mnohem pestřejší realitu skutečných událostí. Jungmann sice vyšel ze skromných poměrů, ovšem sňatkem s litoměřickou Němkou šlechtického původu (což se do kašírovaného portrétu jednoznačně nehodilo) se z něj celkem úspěšně vymanil, podobně uznání za jeho namáhavou práci se mu v pozdějším věku dostalo jako málokomu jinému. Ohrožení vnější (právně oslabované národní vědomí, omezené uplatnění češtiny v reprezentativních funkcích) i vnitřní (závist, nepřejícnost, ideová opozice), kterému byl podle dobového pojmosloví jako ztělesnění starozákonního biblického proroka-vůdce nucen čelit, mělo navíc přispět k prohloubení jeho vyzdvihovaných vlastností, a sice houževnatosti, pracovitosti, skromnosti, poměru citu (lásky) a rozumu (učenosti).

Pravým opakem Jungmannova „zbožštění“ se staly útoky na jeho morální integritu, na nichž se v devadesátých letech 19. století podílel např. filozof (a politik) T. G. Masaryk, který však již nepolemizoval se skutečným Jungmannem, ale pouze s jeho obrozenským konstruktem. V politicky rozjitřené atmosféře konce století docházelo k bojům s apolitickým symbolem jazykového nacionalismu (národ ještě splýval s jazykem), jímž Jungmann beze sporu byl. Mnohem závažnější jsou však obvinění vznesená proti Jungmannovi v období nedávném, tj. na sklonku 20. a na samém počátku století 21., kdy už Jungmann mytizovaný a skutečný splynuli v jeden nerozlišovaný myšlenkový odkaz. V druhé polovině devadesátých let označil Jungmanna na stránkách časopisu Respekt novinář Petr Holub (1996) za jednoho ze zakladatelů českého provinčního a xenofobního nacionalismu, mnohé jungmannovské legendy oživil ve svém nedávném článku napsaném u příležitosti 160. výročí Jungmannova úmrtí také historik Jiří Rak (2007). Negativním znaménkem Rak např. opatřil Jungmannovy všeslovanské myšlenky – „snil o všeobecném slovanském jazyku založeném na ruštině, občas ale zašel i dále, když pomýšlel i na politické sjednocení Slovanů pod carským žezlem“ –, odsoudil jeho „tvrdošíjné prosazování časomíry“, stejně jako odmítnutí Bolzanovy vybídky k „národnostnímu smíru mezi Čechy a Němci“. Jungmannovo podivínství, bázlivost a přílišnou opatrnost spatřoval třeba v tom, že prý jako nábožensky vlažný předkládal publiku díla „anglického puritána 17. století a hluboce věřícího katolického romantika své současnosti“ a že do polemik a sporů za sebe často posílal své žáky a přátele. Pravopisné spory jotistů a ypsilonistů potom prezentoval jako sektářské chování mající radost z každé duše, která přešla k novému pravopisu.

Na Jungmannovu obranu před Holubovými invektivami vystoupil např. A. Haman (1996) nebo A. Stich (1996). Právě Stich uvedl mimoděk na pravou míru i několik mýtů, které do českého mediálního prostředí znovu vpustil J. Rak. Význam sporů o grafickou stránku jazyka, stejně jako oprávněnost zvýšené obezřetnosti v tehdejším společenském styku Stich přiblížil (ve svém starším příspěvku) takto: „Kvůli psaní cyzý nebo cizí se rozcházeli tehdy přátelé, lidé se kvůli tomu dokonce denuncovali u metternichovské policie atd.“ (Stich1990) V otázce českého nacionalismu a slavjanofilství zase namítal, že Jungmann je s těmito fenomény spojován neprávem, neboť již dvě stě let před Jungmannem existují v českých dějinách přesvědčivé doklady o jazykovém nacionalismu hrubého zrna. Z období baroka potom pocházejí četná vyjádření o slovanských souvislostech a vztazích. Oporu slovanského, resp. ruského dubiska vyhledávali zase již např. V. J. Rosa nebo B. Balbín. Vysvětlení toho, proč Jungmann vřele přivítal rukopisné „nálezy“ a v poezii vehementně prosazoval časoměrný prozodický systém, vnitřně souvisí s jeho odmítáním Bolzanových myšlenek smírného soužití českého a německého (jazykového) živlu v jednom národě. Zkušenosti, které Jungmann získával při hledání podpory pro vydávání českých knih – i v době existence Matice jeho slovník nemohl vyjít bez významné finanční spoluúčasti autora –, ho nutily ke zvýšenému úsilí napíranému směrem k všestranné podpoře rehabilitace češtiny jako rovnocenného evropského jazyka. Jakákoli indicie potvrzující jeho starobylost tak byla i s rizikem omylu vítána, ostatně rukopisné spory již od samých počátků probouzely skutečně živý zájem o češtinu, a to nepochybně Jungmanna těšilo dvojnásob. Že tyto podvrhy daly za vznik nepopiratelným hodnotám hudebním i výtvarným, museli nakonec uznat i jejich největší kritikové. Vedla-li k hmatatelnému úspěchu násilná intervence do přirozeného vývoje jazyka, tím spíše není jednoduché odmítnout cílený zásah ve prospěch něčeho tak citlivého a zároveň neuchopitelného, jako je národní identita.

Pokud byl Jungmann obviňován z toho, že na podporu některých svých všeobecně známých názorů zneužíval odvahy, oddanosti a dobrého jména svých přívrženců, byla taková obvinění veskrze neoprávněná, učiněná na základě vnějšího dojmu a bez hlubších znalostí pozadí jednotlivých kauz. Jungmann byl proslulým zastáncem časomíry, přesto se na její nejvýznamnější obhajobě – ve slavných Počátcích českého básnictví, obzvláště prozódie (1818) – podíleli tehdy teprve dvacetiletý Palacký a o tři roky starší Šafařík. Spis vyšel, třebaže se jeho autorství záhy provalilo, nepodepsán, Jungmann však, ačkoli s jeho obsahem plně souhlasil a byl dokonce pokládán za spoluautora nebo přinejmenším iniciátora, tvůrcům více než tichou podporu neposkytl. Proč se v tomto směru významněji neangažoval, pochopíme např. z jeho přístupu k uvádění dokladových citátů ve svém slovníku. Když byl nucen doložit užití nějakého neologismu citací ze svého díla, pečlivě sledoval nejnovější časopiseckou i knižní produkci, tak aby mohl – zpravidla ještě během redakce nebo korektur – u dokladu nahradit své jméno jiným, popř. ještě lépe zkratkou Us. (= úzus). V obou případech totiž potlačením svého původství byl s to demonstrovat, jak se myšlenky či jazykové prostředky postupně prosazují. Časomíra se sice nejen k Jungmannově lítosti jako exkluzivní forma, tj. znamení vzdělanosti a vyspělosti jazyka a národa, neujala, přesto se z české poezie podařilo vymýtit strnulé lpění na přízvuku ve prospěch zřetele k délce slabiky (sylabotónismu).

Na to, jaký byl Jungmann člověk, nemůžeme usuzovat jinak než prostřednictvím toho, co o něm v dobrém i ve zlém řekli a napsali jeho souputníci. Zůstalo však po něm nezanedbatelné dílo – programové články, překlady, korespondence, Slovesnost, Historie, Zápisky a velkolepý slovník –, které můžeme poměřovat situací českého písemnictví před jeho prvním veřejným vystoupením na podporu českého jazyka a literatury (zhruba v letech 1803–1806) a stavem panujícím po jeho smrti (1847). Čím dále postupujeme proti proudu času od data svého narození, tím více se dostáváme do zajetí cizích interpretací – a co hůře – výkladů těchto interpretací. U Jungmanna jsme však přece jenom ve výhodě, neboť bernou mincí je nám nejenom dílo jednoho obrozence, jehož myšlenkový svět nám může být cizí, ale také jeho jazyk. Ten by nám ovšem cizí být neměl. V opačném případě na tom, jaký Jungmann doopravdy byl a čeho se za uplynulých 160 let stal symbolem, vůbec nesejde.