Jungmannovo jméno nese prestižní ocenění udělované každoročně za nejlepší „překladové dílo publikované v prvním vydání v českém jazyce v oblasti prózy, poezie, dramatu a nebeletristické literatury z oboru humanitních věd“. Znamená to snad, že je Jungmann do dnešních dnů považován za nejvýznačnějšího českého překladatele všech dob, když má i 160 let po svém skonu v tomto oboru neotřesitelné postavení? V čem spočívá jeho překladatelský věhlas? Odpověď na takové otázky je možné hledat přímo v Jungmannových překladech, takové úsilí ale zákonitě nebude odměněno úspěchem. Podstata jeho autority totiž nezávisí na tom, co do češtiny převedl a jak, určující je naopak poznání, z jakých pohnutek a s jakým záměrem ke své překladatelské praxi přistupoval. Pokud bychom Jungmannovy překlady posuzovali podle dnešních kritérií, bylo by jeho jméno spíše synonymem pro svévolné a necitlivé zacházení s autorským textem, protože však známe motivaci jeho jednání, můžeme spíše oceňovat skutečnost, že cena nenese jméno např. Johanna Wolfganga von Goethe, k čemuž by nejspíš neodvratně vedl Jungmannův překladatelský konformismus. Jak připomíná ve své práci o počátcích novočeské prózy F. Vodička (1994), cizí literární díla jsou zpřítomňována (konkretizována) stále novými překlady v souladu s vývojem jazyka umělecké literatury. Jungmann však postupoval zcela opačně, když realizoval proměnu literárního jazyka na základě cizího díla.

Jungmannova hluboká znalost češtiny sahající až k nepatrným významovým nuancím je zvěčněna v jeho česko-německém slovníku, kolik dalších jazyků si během svého života dokázal osvojit, můžeme vidět na jeho překladech. Básně a uměleckou prózu (příležitostně také části dramat a operní libreta) překládal z angličtiny (J. Dryden, B. Franklin, O. Goldsmith, T. Gray, J. Milion, A. Pope, W. Shakespeare), němčiny (Ch. F. Bretzner a G. Stephanie ml., G. A. Bürger, J. W. Goethe, J. G. Herder, F. G. Klopstock, F. Schiller), francouzštiny (N. Boileau, F. R. Chateaubriand, Molière, Voltaire), ze slovanských jazyků (N. M. Karamzin, J. U. Niemcewicz, N. I. Novikov, M. K. Sarbiewski, Slovo o pluku Igorově), z řečtiny a latiny (Aristofanés, Horatius, D. Ludovici, Lúkiános, Moschos, M. Palingenius, I. Pontanus) a překvapivě také z indické literatury. Jak už bylo naznačeno, Jungmann si nevybíral texty jen podle obsahových kvalit (motiviky, tematiky), ale mnohem podstatnější pro něj byly hodnoty stylové. Jejich převodem do mateřského jazyka sledoval – v souladu se svým jazykově-kulturním programem – především záměr rozšířit výrazové možnosti češtiny. Tím se v první řadě odkláněl od normativní estetiky klasicismu, tedy směru, jenž zaujímal výsadní postavení v době jeho studií. Svými překlady tak pouze nedoplňoval původní českou básnickou a prozaickou produkci, ale právě naopak průkopnickým způsobem demonstroval skutečnost, že lexikálně a stylově obohacená čeština může disponovat dostatečnými prostředky pro vznik původních děl vysokého, vznešeného slohu.

Možnosti individualizovaného uměleckého projevu, který není ochuzen ani o zvukové kvality textu, prezentoval Jungmann zejména v rozsáhlejších dílech (např. Goethův idylický epos Heřman a Dorota), a to především v překladu Miltonova duchovního eposu Ztracený ráj (1800–1804, knižně 1811) a Chateaubriandovy básnické povídky Atala (1805). Právě v těchto dílech Jungmann nejúčinněji uváděl do praxe svůj jazykový program rehabilitace češtiny v jedné z jejích dlouhodobě nenaplňovaných funkcí, tj. svébytně básnické (estetické), zároveň zde v plné míře uplatňoval dobový přístup k překladu cizojazyčného díla. Jednou z běžných překladatelských strategií oné doby bylo přihlížení k paralelním převodům do jiných, především slovanských jazyků. Na počátku 19. století vznikaly velmi vlivné přímé překlady z ruštiny a polštiny, k nimž byla dobová kritika ve všeobecném ovzduší všeslovanské vzájemnosti značně shovívavá. Až do začátku 40. let bylo běžným postupem, kdy mezi českým překladem a originálem existovala na jedné straně silná závislost, zároveň však býval původní text běžně zkracován a podle ideové orientace překladatele aktualizován. Týkalo se to především pasáží o jazyce a národu. Autorský vklad býval o to větší, pokud se stala výchozím jazykem němčina, tedy (všeobecně ovládaný) druhý zemský jazyk. Jak poznamená ve svých pracích V. Macura (1974 a 1995), sám Jungmann jako tlumočitel německých odborných textů vstupoval mezi autora a čtenáře velmi iniciativně, zdůrazňoval svou individualitu a často své názory a stanoviska na tehdy aktuální otázky vyjadřoval právě touto cestou. Ráz takového překladu pak nutně někdy připomínal spíše dialog dvou autorských subjektů.

V souladu se svou ambicí obohacovat českou slovní zásobu ze slovanských zdrojů měl Jungmann při práci na svých stěžejních překladech (z francouzštiny a angličtiny) podle dostupných informací k dispozici polské (Ztracený ráj, Atala) i ruské znění (jen Atala). Vědomě se o ně opíral při hledání vhodného českého výrazu, ostatně nikoli náhodou pocházejí četná básnická synonyma především z ruštiny (např. jaro – vesna) a polštiny (podzim – jeseň). Jungmannovy zásahy do původních předloh zde nebyly ani tak motivovány rozporem s ideologickou soustavou Jungmannovy generace, jako se týkaly hlavně oslabování účinků pasáží prodchnutých náboženským mysticismem (Atala), tak vzdálených Jungmannovu osvícenskému vzdělání a jisté zdrženlivosti v jeho katolickém vyznání. Jeho umělecké překlady sehrály nezastupitelnou úlohu v dějinách české literatury, stejně tak jako ve vývoji českého jazyka, resp. jazykové kultury. Takovýto úspěch by se nejspíš nedostavil, pokud by se Jungmann býval neprokázal jako kultivovaný znalec češtiny s vytříbeným smyslem pro zvukové (eufonické) a rytmicko-melodické kvality poezie i prózy. Ač vlastně nikdy nebyl typickým teoretikem jazyka, oplýval nad to rozlišovací schopností ve věci svébytného uměleckého projevu (vyznačujícího se autorskými novotvary) a ustálených, lexikalizovaných jazykových forem (patřících do slovníku národního jazyka). Díky tomuto všemu se Jungmannovo jméno v názvu novodobé překladatelské ceny vyjímá s mimořádnou patřičností.