Roku 1754 žilo v Čechách na 3 miliony obyvatel, přibližně 2 miliony z nich představovali Češi. U pobělohorských exulantů čeština vinou nedostatku kontaktů už ve druhé generaci silně upadá. Na území někdejší Koruny české čeština v mnoha komunikačních funkcích postupně přenechává místo němčině, popř. latině. Po roce 1774, kdy přichází v platnost nový školský řád připouštějící pouze německé školy, čeština zvolna opouští i svoje poslední výsostné území – venkovské školství. V gymnaziálních, univerzitních a učeneckých kruzích vládne osvícenský racionalismus, hlavním výkladovým jazykem mluvnic češtiny se po latině stává němčina (Doležal 1746 – latina; Tomsa 1782, Pelcl 1795 a Dobrovský 1809 – němčina). Česká literatura se během první obrozenské etapy (zhruba od 80. let 18. stol.) nedokázala vymanit z norem klasicistické estetiky, kterou pro oblast prózy bezvýhradně zosobňovala původní beletristická i ediční tvorba (zejm. tzv. knížky lidového čtení) V. M. Krameria a J. Nejedlého a v poezii pět tzv. Puchmajerových almanachů. Nepočetná skupina vzdělanců této doby, která projevovala zájem o český jazyk a historii, publikovala své práce výlučně v cizích jazycích, a to především latině, francouzštině a němčině.

Také Jungmann získal vzdělání v osvícenské školské soustavě a hlásil se k uměleckému projevu Puchmajerova literárního okruhu. Ze svých studií si odnesl dobrou znalost velkých evropských literatur, takže mu byly velmi blízké snahy novodobé české poezie (přinejmenším od Thámových Básní v řeči vázané z r. 1785) vyrovnat se – i za cenu pouhé adaptace, parafráze či překladu – cizím literárním hodnotám. Sám publikoval několik básnických pokusů nepřesahujících až na výjimky (např. historickou romanci Oldřich a Božena) horizont módní anakreontské tematiky i formy. Brzy však poznal, že možnosti stávajícího přístupu k dosažení úrovně cizích vzorů – sám např. uvedl do českého prostředí sonetovou formu – jsou značně omezené.

Překážky spatřoval jak v rovině platných estetických norem (klasicismus nečinil rozdíl mezi jazykem básnickým a sdělovacím), tak v nedostatečnosti společenského rozvrstvení nahlíženého z hlediska uživatelů vyšších jazykových funkcí češtiny. Jednou z příčin byla především absence jazykově české šlechty, neboť soudobý patriotismus – v důsledku pobělohorského exodu – vycházel ze vztahu k půdě, nikoli k jazyku. Češtinu užívala výlučně vrstva lidová – měšťané komunikovali německy, šlechtické kruhy vyžadovaly němčinu a francouzštinu, vzdělanci vystačili s latinou a němčinou. Tuto kulturní nedostatečnost zamýšlel Jungmann napravit cílevědomou jazykovou tvorbou v „zaostávajících“ jazykových sférách. Tím se poprvé dostal do názorového sporu s Josefem Dobrovským, který si jako konzervativní klasicista nedokázal představit, že by vyšší funkční vrstvy jazyka mohly být konstituovány umělým zásahem. Bez vyspělého jazyka zase podle něj nebylo myslitelné, aby vznikla životaschopná národní kultura a mohla se rozvíjet česká vzdělanost. V hodnocení tehdejší situace mezi nimi nebylo zásadních rozdílů, lišili se naopak v pohledu na to, jak s takovým poznáním naložit.

Dobrovského přístup přiléhavě charakterizuje odpověď, kterou dal právě Jungmannovi v roce 1813 na přímou otázku, má-li Jungmann ve svém plánovaném slovníku psát „novým“ pravopisem podle Dobrovského návrhu. Údajně se nechal slyšet, že se mu to nezdá nutné. Jungmann se tak od Dobrovského skepticismu a nezaujatého vědeckého popisu jazyka, majícího poněkud statický ráz, odlišoval především činorodým optimismem pohánějícím jej samého, a tím i jeho spolupracovníky k aktivní práci ve prospěch „národního zájmu“, jímž byla renesance kultury prostřednictvím jazyka. Uvádí se, že nacionalismus nahrazoval Jungmannovi náboženskou víru, pravdou je, že mnohé vypjaté vlastenecké projevy jsou ospravedlnitelné jen silným pocitem „ohrožení národa“, totiž mimořádnou situací. Je možné vidět souvislost s počátečním úsilím vytváření nových slov, které Jungmann nejprve podněcoval a které v pozdější době (už jako živelní riziko) naopak tlumil. Obrozenský patos a jeho mýtotvorné tendence se však mezi vlastenci staly natolik silnou ideologickou zbraní, že nebylo ani v silách autority Jungmannovy velikosti, aby jeho projevy byla s to regulovat, natož mu sama nepodléhat.

S hlubokým porozuměním pro literárně-historické souvislosti popsal tuto druhou tvář českého národního obrození ve své knize Znamení zrodu V. Macura (1995). Mezi charakteristické rysy tohoto „kulturního typu“ patřilo např. splývání (synkretismus) oblastí vědy, publicistiky a umělecké literatury, které našlo své uplatnění v hodnocení vlastního (češtiny) a cizích jazyků podle estetických kritérií. Vyzdvihovány tak byly typologické vlastnosti mateřského jazyka (flektivnost, tj. zejm. tvarová bohatost češtiny), jeho písmo (latinka oproti švabachu) a zvukové kvality (libozvučnost). Jednotlivé jazyky byly v kategoriích lepší/horší předmětem srovnávání, pozici v hierarchii zakládala blízkost k antice, sanskrtu a slovanskému charakteru. Myticko-sakrální atributy jazyka reprezentujícího vnitřně nerozlišený pojmový komplex řeči, vlasti a národa byly postupně nahrazovány zřetelem ke komunikačním funkcím, v čemž nepochybně sehrála pozitivní roli i Jungmannova Slovesnost připravovaná už od roku 1816. Velká pozornost byla upírána k hledání (antických) kořenů Slovanů, a to včetně nadějí vkládaných do archeologických nálezů nebo do slovanských interpretací neslovanských jmen. Úsměvnou vlasteneckou zálibou bylo třeba také počešťování příjmení, díky kterému se z Jungmanna stal Mladoň.

K obrozenskému životu Jungmannovy generace neodmyslitelně patřily časté polemiky a emotivní vystoupení na obranu vlastních stanovisek a názorů (např. v známém pravopisném boji ypsilonistů a jotistů). Impulzivním reakcím se však někdy neubránila ani taková navýsost učenecká a vědecky kritická osobnost, jakou byl Josef Dobrovský, který např. Jungmannovu Slovesnost označil jako „das böhmische Ungeheur“ (česká příšera). Přes mnohé neshody (obohacování češtiny prostř. neologismů, způsob řazení hesel ve slovníku, rukopisná falza aj.) spolu díla obou předních představitelů českého národního obrození organicky souvisejí, vzájemně se doplňují a společně ovlivnila celý další vývoj české společnosti. Dobrovský, nazývaný posmrtně pro svou barevnou preferenci a kněžství bez úřadu „modrý abbé“, byl celou svou bytostí osvícenec a racionalista, ve svém vědeckém díle důsledně vycházel z kritického studia pramenů a hluboké analýzy faktů. Omylů se dopouštěl jen výjimečně, pokud tehdejší úroveň poznání nebyla dostatečná (uvádí se, že význam staroslověnského období u nás podcenil jen proto, že ještě tehdy nebyly známy staroslověnské památky českého původu). Jungmann naproti tomu byl svému klasicistickému a osvícenskému vzdělání věrný jen v počátcích svého působení, již kolem roku 1800 u něj dochází – také díky zkušenostem ze své překladatelské praxe – k názorovým proměnám, kdy začíná tíhnout spíše k (pre)romantickým myšlenkám a rozvíjet koncept aktivního obrozenského (kulturního) programu.

Dobrovskému jsou přiznávány zásluhy na odhalení genetické příbuznosti slovanských jazyků, jejich prvním vědeckém třídění a vymezení jejich místa v rámci indoevropské jazykové rodiny. Tím dal příznivcům myšlenek všeslovanské vzájemnosti do rukou velmi cenné argumenty. V jeho pojetí představoval jazyk důmyslnou soustavu, nástroj k uskutečňování komunikačních potřeb. Vývoj společnosti podle něj bytostně souvisí s vývojem jazyka. Jak už bylo připomenuto, v klasicismu se nečinil rozdíl mezi jazykem běžné a literární komunikace, Dobrovský se zabýval především jazykem spisovným, jinými slovy kultivovaným. V situaci českého jazyka takovému požadavku odpovídala čeština tzv. zlatého věku, jindy označovaná jako „veleslavínská“ a časově spadající do rudolfínského období. Právě jazyk této doby vzal za základ své tvaroslovné kodifikace, která je zaznamenána v jeho podrobné mluvnici češtiny z roku 1809 (resp. 1819). Tento návrat k podobě češtiny, která již nebyla v povědomí běžných uživatelů, usiloval o překonání situace rozkolísaného dobového úzu, a to i za cenu oddálení psaného a běžně mluveného jazyka, jehož následky jsou patrné dodnes. Dobrovského gramatika vyniká přehlednou systematičností, oproti ostatním mluvnicím tohoto období není ani přehnaně konzervativní jako Pelclova (1795), ani příliš liberální, totiž blízká skutečnému úzu jako Tomsova (1782).

Konkrétně počítá jen s jedním l, protetické v (před počátečním o-) stylisticky omezuje na lidové varianty, užívá infinitiv na -ti, rozlišuje v 3. os. pl. -í (honí) a -ejí (válejí), vyjasňuje nepřehledné zpracování přítomného přechodníku v dosavadních mluvnicích, podle tvaroslovné analogie navrhuje psaní -i/-y po c, s, z v koncovkách (v 2. vyd. 1819 po c jen -i/-í). Vývojově se jeho kodifikace ještě spíše archaizovala, pro její prosazení byla důležitá nejen Dobrovského široce přijímaná autorita, ale také to, že na ní Jungmann postavil svůj jazykově-kulturní program. Jungmann její stabilizační funkci plně uznával, s veleslavínskou češtinou – a to jen v oblasti slovníku, nikoli tvarosloví – se začal rozcházet až v okamžiku, kdy jako překladatel Miltonova Ztraceného ráje pociťoval potřebu intenzivní inovace lexikonu. Obohacování slovní zásoby prostřednictvím obnovování zastaralých nebo zapomenutých slov, tedy jediného způsobu, který byl Dobrovský schopen tolerovat, se Jungmannovi nezdálo dostatečné. Dobrovského odpor k novotaření měl původ v klasicistické maximě, že jediným arbitrem pro přijetí jakéhokoli prostředku do jazyka může být pouze ustálený spisovný úzus. Tím prosazoval koncepci jazyka sice vzdělaného, avšak funkčně omezeného. Navzdory svému přesvědčení poskytl Jungmannovi a jeho spolupracovníkům ve svých pracích (zejm. v Bildsamkeit 1799 a v studii o slovotvorbě pro Tomsův slovník 1791) nesmírně cenné zásady „tvořivosti“ češtiny, tj. dynamická pravidla náležitého tvoření slov.

Jungmann přes odlišný přístup k rozvíjení stylového a lexikálního bohatství češtiny na Dobrovského navázal jak tím, že přijal veleslavínskou tvaroslovnou normu (naštěstí nebyla poznamenána opozicí domácí a cizí jazyk), tak také rozšiřováním funkčních možností klasické spisovné češtiny s respektem k její kontinuitě. Pilířem jeho jazykově-kulturního programu však bylo vybudování spisovného jazyka, který by plně dostačoval všem kulturním potřebám právě se konstituujícího novodobého českého národa. Ideál plně vyspělého a rozvinutého jazyka počítal s potřebou neustálého vzdělávání (tříbení) a kultivování. Plně vycházel z analýzy soudobých společenských a kulturních potřeb, čímž přesáhl Dobrovského dělení na jazyk spisovný a nespisovný. Sám rozlišoval dvě základní funkce spisovné jazyka, a sice vědeckou (odbornou), tj. jazyk humanitních, přírodovědných oborů a populárně naučných děl, a básnickou, tzn. jazyk poezie a prózy. Kromě toho rozeznával také styl novinářský a konverzační řeč (viz např. Jedlička 1974a). Jazyk pro něj představoval dvě stránky, a to formu (mluvnickou stavbu) a matérii (slovní zásobu), byl si plně vědom postavení jazykových prostředků majících dominantní a reprezentativní povahu, tj. spisovného jazyka, jehož ustálenost, jednotu a závaznost v kolektivním úzu je třeba respektovat a naopak potlačovat výboje jazykového separatismu a anarchie. Vystupoval tak např. proti Trnkově, Žákově nebo Kampelíkově individualismu nebo i neopodstatněným inovacím svého přítele Jána Kollára.

Uvědomoval si rozdíl mezi aktivními tvůrci normy spisovného jazyka a jeho běžnými uživateli, chápal, že sociální skladba nositelů (spisovného) jazyka podléhá proměnám, stejně jako se mění jeho uplatnění v jednotlivých komunikačních sférách. Rozšiřování spisovné slovní zásoby tak vyplývalo z vyjadřovacích potřeb tehdejší společnosti, byl to proces uskutečňovaný zcela záměrně a podle jasně stanovených zásad. Lexikální složku jazyka Jungmann vnímal jako vnitřně provázaný systém, jehož stabilitu koriguje kolektivní úzus, a proto jsou nepřirozené zásahy do slovní zásoby předem odsouzeny k nezdaru. Jazyková kultura Jungmannova období, které se sám stal nejvýznamnějším představitelem, se soustředila na slovní zásobu a její obohacování, a to např. prostřednictvím návrhů, jejichž životaschopnost záležela především na přijetí či odmítnutí kulturní veřejností. Jungmann tak byl ochoten přiznat neúspěch svého návrhu nebo se podřídit ve věci přejímek z cizích jazyků, kdy se na úkor českých podob prosazovaly mezinárodní ekvivalenty (tzv. internacionalismy). Věnoval se rovněž jazykové kritice, zejm. na adresu mladší generace 30. a 40. let, v níž upozorňoval na nedostatečnou pozornost k jazykovému a společenskému vývoji, konkrétně např. autorům vytýkal stylovou nepřiměřenost komunikační funkci textu nebo jeho nedostatečnou „srozumitelnost“. Tu chápal jako projev neuspokojivého jazykového vzdělání tvůrce nebo nenaplněný autorský záměr napomoci kontextem k pochopení nového pojmenování.

Za Jungmannovu hlavní zásluhu bývá pokládána proměna básnického a vědeckého jazyka, jejíž podstatou byl odklon od výstavby tématu ve prospěch pozornosti k samotnému jazykovému vyjádření a jeho stylové hodnotě. Svůj záměr realizoval jak teoreticky – např. ve dvojím Rozmlouvání o jazyce českém (1806) –, tak prakticky svou překladatelskou činností (Atala 1805, Ztracený ráj 1811), k níž se řadí i jeho populárně naučné práce Slovesnost (1820, 2. vyd. 1845) a Historie literatury české (1825, 2. vyd. 1849). Prvotním cílem bylo prokázat schopnost češtiny přetlumočit stylově vytříbená díla světové literatury, druhým potom vytvořit předpoklady pro pěstování vědy v mateřském jazyce, tedy ustavit názvosloví pro všechny obory tehdejší vzdělanosti. Cesta, kterou se Jungmann rozhodl k splnění těchto plánů vydat, byla v mnohém netradiční a vpravdě průkopnická. V moderní době bývají pořizovány nové překlady tradičních děl (např. W. Shakespeara), tak jak se proměňuje jazyk původní literární tvorby. Jungmann postupoval právě opačně, když realizoval proměnu básnického jazyka poezie a prózy na základě cizího díla. Ve své Slovesnosti, která představovala vlastně první účinně uspořádanou čítanku české slovesné tvorby s nástinem poetiky, potom pomáhal utvářet a kultivovat povědomí o existenci rozrůzněných stylových norem, na jejichž základě se mohly začít utvářet jednotlivé funkční styly pro oblasti, v nichž se čeština do té doby nepoužívala. Zároveň v ní Jungmann položil základy české terminologie v oblasti literárněteoretické a stylistické.

Dvacátá léta 19. století znamenala také díky Jungmannovi velký rozmach zájmu o češtinu projevující se vznikem nových časopisů a spolků – např. první vědecký časopis Krok (1821) – a bohatou osvětovou činností vlasteneckých center – Libuň A. Marka, Puchmajerova Radnice, „starovlastenec­ké“ schůzky v Praze u Jeníka z Bratřic, J. M. Rautenkranc na Kutnohorsku, L. Ziegler ve východních Čechách ad. Ve 30. letech je již možné hovořit o značných úspěších národního hnutí, jehož hmatatelným projevem je založení Sboru k vědeckému vzdělávání řeči a literatury české při Národním muzeu (1830) a Matice české (1831), jíž se Jungmann stává prvním jednatelem. Kolem roku 1840 je k péči o češtinu navíc zřízena filologická sekce Učené společnosti a daří se rovněž zahájit ambiciózní ediční politiku – celkem čtyři řady: bibliotéka staročeská, novočeská, klasiků a domácí (z ní později Malá encyklopedie nauk). Během třicátých let dochází také k ustálení spisovné normy, což Jungmann chápe jako důležitý signál k zastavování živelné tvorby nových slov a k započetí procesu stabilizace a výběru vžitých jazykových prostředků. Vyvrcholením proměn ve slovní zásobě se pak stal Jungmannův epochální výkladový Slovník česko-německý (1834–1839), který zaznamenává vývoj českého lexika od jeho počátků až po okamžik vydání jednotlivých dílů. Jungmann, ačkoliv nikdy nebyl ve Vídni a jediná jeho zahraniční cesta (1841) vedla do Drážďan a Saského Švýcarska, se stává členem prestižních literárních a vědeckých společností ve Varšavě, Vídni nebo Moskvě. V tuto chvíli je už mimo jakoukoli pochybnost, že se ve svém více než třicet let starém výroku mýlil, když soudil, že „Čechům ničeho nezbývá, než aby podtají, necitedlno všemožně hleděli zachovati národ na budoucí časy, jichž věk tento přinést chtít se zdál, ale teprve jiný další přinésti musí“. (dopis A. Markovi, 1810)