„Jako vězeň na galejích, který by rád pouta roztrhna tak svobodně kráčel, tak kvítky sbíral jako jiní synové zvolnosti (jako Vy!).“

„Ale ten výborný jazyk tak hojný jest.“

„Jest mi, když něco jiného psáti mám nežli slovník, jako bych svatokrádež spáchal.“

„Aby takměř ničeho v žádné knize nebylo, čeho vysvětlení by v Slováři se nenacházelo.“

„Tak jsem navykl tomu jhu a té práci robotné, ano sobě ani svobodnějšího dechu nepřeju.“

(Jungmannova soukromá korespondence z období práce na slovníku)

Josef Jungmann nebyl prvním a zdaleka ani jediným, kdo koncem 18. a na počátku 19. století pokládal za navýsost potřebné vytvořit co možná nejobsáhlejší slovník češtiny doby minulé i současné. Již kolem roku 1779 se touto myšlenkou zaměstnával v rámci svého ambiciózního vědeckého bádání o jazyce a literatuře Josef Dobrovský, sám se však k praktické slovníkářské práci odhodlal až mnohem později a jako bytostný učenec mající plno jiných zájmů a plánů nakonec svěřil její dokončení do rukou jiným. Přípravné práce na slovníku nebo alespoň sběr lexikálního materiálu k němu zahajovalo mnoho významných i méně známých osobností té doby, jako např. J. Zeberer, F. F. Procházka, V. M. Kramerius nebo F. M. Pelcl. Slovník úspěšně dokončili a vydali tiskem jen K. I. Thám (1788), F. J. Tomsa (1791) a pouze první díl právě Dobrovský (1802, druhý až 1821 dokončený Puchmajerem a Hankou). Thámův i Dobrovského slovník měl ovšem podobu německo-českou, což na jedné straně plně reflektovalo jazykovou situaci tohoto období, zároveň však také přirozeně obráželo ideová stanoviska autorů i ryze pragmatické cíle. Prvním novodobým slovníkem češtiny se tak stal v roce 1791 Tomsův Vollständiges Wörterbuch der böhmisch-deutsch und lateinischen Sprache, který v prvním vydání kromě nezbyté němčiny obsahoval ve výkladových pasážích také latinu. Tento prakticky orientovaný slovník sloužil přes svou obsahovou nedokonalost ještě po několik desetiletí (v mnoha přepracovávaných vydáních) jako základ veškeré slovníkářské práce. S doplňováním Tomsova lexikálního materiálu začínali bez rozdílu A. J. Puchmajer, J. Palkovič a v Litoměřicích také Josef Jungmann.

Tehdy šestadvacetiletý Jungmann si roku 1799 do svého exempláře Tomsova slovníku začal vepisovat materiál, který získal od F. M. Pelcla, později přikročil k úplné excerpci Veleslavínova slovníku Silva Quadrilinguis. Řadu cenných sbírek dostal přímo od Dobrovského nebo díky jeho vlivu a kontaktům, touto cestou se k němu dostává zejm. Lindeho slovník polského jazyka vydávaný v letech 1807 až 1815. Tento pramen se mu stal podobně jako třeba Johnsonův anglický a Adelungův německý slovník vysněným ideálem i praktickým vzorem v plánu sestavit skutečně velký slovník češtiny, který by byl bohatý na doklady a zároveň obsahoval i podrobné výklady. Navzdory vynaloženému úsilí si ještě ani zdaleka nebyl jist tím, že je to příležitost pro něj samého, a tak stále hledal někoho, kdo by se takového obtížného úkolu ujal. Ač ve výpiscích z různých zdrojů pokračoval, byl připraven předat je komukoli, kdo bude ochoten a schopen takový slovník připravit. Jeho naděje se upínaly např. k F. F. Procházkovi, který měl mj. jako vydavatel staročeských spisů všechny předpoklady pro to, aby se této odpovědné práce úspěšně zhostil. Procházka však v roce 1809 předčasně umírá a Jungmann naopak dostává prostřednictvím J. Nejedlého jeho vlastní lexikální sbírky. Je sice stále připraven přenést tíhu odpovědnosti na cizí bedra, nabízí se ale také jako spolupracovník, neboť si je velmi dobře vědom, jak nesnadný cíl si stanovil. S J. Palkovičem se názorově rozešel, když v protikladu k jeho konzervativismu a dogmatickému lpění na veleslavínské normě Jungmann ve svých programových pracích i překladech prosazoval myšlenky o potřebě jazykových inovací. Ani s A. J. Puchmajerem nenašel společnou řeč v otázkách koncepce chystaného slovníku a opět se zde vlastně musel vymezovat vůči autoritě Dobrovského.

Idea, že slovník musí být organizován podle etymologického principu (jako u Rosy a v ruském akademickém slovníku) – tedy nikoli prakticky abecedně –, kterou Puchmajer zastával, rezonovala s Dobrovského úsilím o vědeckou deskripci dosavadního stavu jazyka na úkor snah o jeho živelné rozhojnění prostřednictvím tvoření nových slov. To byla také hlavní námitka, kterou Dobrovský při posuzování části rukopisu slovníku později vyslovil. Také Puchmajer však nečekaně brzy (v roce 1820) umírá, a tak má Jungmann k dispozici jen svého žáka a přítele A. Marka, jehož zásluhy o slovník se ale nesou spíše v rovině morální podpory a občasného přispění při shromažďování materiálu. Pro mapování historie vzniku slovníku je ovšem korespondence mezi Jungmannem a Markem nesmírně cenná. První zmínky o slovníku se v ní datují k roku 1808, což plně odpovídá poznatkům o tom, že Jungmann začal psát první hesla slovníku na listy vevázané a vkládané do exempláře Thámova-Tomsova česko-německého slovníku ve vydání z roku 1805. Jde o druhé vydání připomínaného Tomsova slovníku, tentokrát již bez latiny, které vyšlo ve dvou dílech: první (A–O, 1805, s. LXII + 1–340) v úpravě Thámově a druhý (P–Ž, 1807, s. 341–781) již pod Tomsovým jménem. Z tohoto působivého svědectví o komplikované genezi Jungmannova slovníku se – pokud je známo – dochoval ve dvou částech materiál k prvnímu dílu, tedy slovní zásobě od písmen A až O. První část dnes patří do fondu knihovny Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., (sign. II 81, inv. č. 719), druhá je součástí Jungmannovy pozůstalosti uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví (Rukopisy vlastní – pracovní materiály, lokační č. 14/F/16). První z nich byla již v literatuře popsána (Tyl 1983), v lednu 2008 prošla digitalizací a je spolu s – dosud badatelsky nepoznanou – druhou částí, která byla naskenována v červnu téhož roku, od jara 2009 již přístupná na těchto stránkách.

Obsahem první části jsou strany 1–160 s hesly A až konečný rozmnožené o vložené a vevázané listy, celkový rozsah čítá zhruba 380 archů. Jednotlivé listy jsou hustě popsány Jungmannovým rukopisem a celý artefakt jeví známky silného opotřebení, což ukazuje na jeho hojné užívání. Osudy této části slovníkového konceptu nejsou přesně známy, než se dostal do knihovny Ústavu pro jazyk český, byl součástí knihovních fondů Lexikografické a dialektologické komise III. třídy České akademie věd a umění a později Kanceláře Slovníku jazyka českého. Rukopisný konvolut sloužil Jungmannovi jako excerpční základ pro chystaný slovník, přibližně v roce 1812 ho byl však nucen pro zjevnou nepraktičnost a nepřehlednost přepsat na samostatné kartotéční lístky. Jak popisuje ve své studii Z. Tyl (1983), na úvodních listech konvolutu jsou kromě jiného zaznamenány citační zkratky pro výpisky ze souboru starších českých tisků 16. a 17. století, které pořídil lékař J. Michalovský a Jungmannovi je poskytl včetně svých vlastních zkratek k vlastnoručně excerpovaným památkám Dobrovský. Dále obsahuje soupis osmi rukopisů lékařské povahy, které pro Jungmanna zpracoval jeho bratr Antonín, a zkratky památek k rozsáhlému souboru výpisků A. Pišelyho. Autentičnost pramene potvrzují některé poznámky a formulace, které se později objevují v Jungmannově předmluvě ke slovníku, jako např.: „Josef Fabry, farář na Liblíně, zahynul na cestě z Prahy, byl překocen a do přirození kopytem uhozen. Sepsal Lexicon česko-německý, mně od p. V. Sedláčka zapůjčený.“ Mezi vloženými listy s poznámkami nejrůznějšího druhu byl objeven seznam s celkem 12 kvalifikátory pro rozlišení zejm. stylistické příznakovosti jednotlivých slov. Tento návrh vycházel z německého slovníku J. Campa, na protest spolupracovníků však Jungmann ve svém díle nakonec užíval je dva (* pro slova zastaralá a † pro „nedobrá“). Z obsahového hlediska je třeba vyzdvihnout, že v slovníkovém konceptu nacházíme i téměř hotová hesla, nejde tedy jen o soubor excerpcí. Mnoho hesel i dokladů pochází z Lindeho slovníku (1807–1815), prvního vydání Dobrovského mluvnice (1809), naopak zcela scházejí doklady z Rosova slovníku, který Jungmann získal v roce 1813. Podle odhadu Z. Tyla konvolut představuje přibližně 30–40 % textu budoucího slovníku. Týž badatel míní, že Jungmannovu práci na tomto materiálu můžeme datovat do období mezi koncem roku 1812 a počátkem roku následujícího.

Druhá část rukopisného konceptu (N–O) dochovaná v LA PNP vyvrací dosavadní hypotézy o vědomém zničení původního materiálu po jeho rozepsání na kartotéční lístky s výjimkou prvního úseku, který obsahoval důležité informace o excerpčních pramenech. Neříká nám však nic o tom, jestli byl stejným způsobem „pokryt“ i druhý díl (P–Ž) z roku 1807, zvláště když uvážíme, že si Jungmann začínal pořizovat výpisky do prvního, jednosvazkového vydání Tomsova slovníku z roku 1791, resp. 1799. V každém případě víme, že se druhý konvolut ani co do rozsahu, ani způsobem organizace od prvního nijak zásadně neliší. Jak se dozvídáme z korespondence, byl v lednu 1813 při sestavování první verze slovníku Jungmann teprve na počátku písmene A. Základní představu o tom, jakou měl asi rukopis podobu, si můžeme udělat podle přibližně stostránkového materiálu (viz Sak 2007: 194) obsahujícího hesla od A po Báně, který se rovněž dochoval v Jungmannově fondu uloženém v LA PNP. Tento velmi zachovalý soubor sestává z pěti svázaných sešitků s textem vždy jen v levém sloupci (pravý představoval volné místo pro korekturu), jednotlivé listy byly popsány oboustranně a číslovány jen v pravém horním rohu lícové strany. Z hlediska úplnosti hesláře není zásadního rozdílu mezi tímto čistopisem a tištěným slovníkem, jednotlivá hesla však obsahují jen základní lexikografický popis bez příkladové části (dokladů). Velmi pravděpodobně právě tuto ukázku poslal na jaře 1815 k posouzení Dobrovskému, avšak nijak zvlášť vlídného hodnocení se, jak již bylo naznačeno, nedočkal. Abecední řazení odporovalo Dobrovského postulátu organizovat slovní zásobu etymologicky, tedy podle kořenů a s maximálním důrazem na hnízdování. Jungmann si byl této výtky velmi dobře vědom, avšak v souladu s praktickou potřebou a s věrností vzoru, který měl v Lindeho polském slovníku, si v tomto bodě uhájil své rozhodnutí. Do jisté míry se snažil vyhovět i Dobrovskému, když v návěští slovníku z 1834 ohlašoval šestý díl slovníku, který by celou slovní zásobu sestavil podle kořenů.

Aktivněji se Jungmann do práce na slovníku pustil až po roce 1815, kdy se z Litoměřic přestěhoval do Prahy a kdy se stal profesorem akademického gymnázia na Starém Městě. Přesto se slovníkářské práci kvůli značné zátěži školních povinností věnoval především o prázdninách, v ten čas odmítal pozvání přátel a nerad opouštěl Prahu. Postupně si zde vybudoval vlastní knihovnu čítající přibližně čtyři tisíce svazků, kterou však až na jedinou výjimku, Jungmannův vlastní exemplář slovníku s četnými opravami a doplňky, rodina prodala po jeho smrti do Petrohradu. V práci ho omezovala řada zdravotních potíží včetně nepříjemné krátkozrakosti, k činnosti ho naopak pohánělo vědomí důležitosti zvoleného úkolu i impulzy vnější, jako např. poslední, již šestý svazek Lindeho slovníku, který obdržel darem v roce 1816. Psaní slovníku pro něj sice bylo činností hlavní, přesto se mu v letech 1817–1819, kdy připravoval Slovesnost, a mezi léty 1824 až 1825, kdy pracoval na Historii literatury české, nemohl věnovat s takovou intenzitou. Jistou úlevu pro něj znamenalo, když byl na školní rok 1827/1828 poprvé zvolen děkanem filozofické fakulty. Po příchodu do Prahy získal pár dobrovolníků, kteří pořizovali výpisky z tištěných pramenů. Díky podpoře ze strany arcibiskupa V. Chlumčanského si mohl dovolit vyplácet dva „opisovatele“, a sice Jana Slavomíra Tomíčka a Josefa Frantu Šumavského. Po smrti mecenáše v roce 1830 o tuto výpomoc s lítostí přišel. V průběhu let 1817 až 1819 postoupil k písmenu H, od roku 1820 jej sužovaly časté plicní potíže, navíc se pro úřední i jiné povinnosti k slovníku někdy ani za celý měsíc nedostal. Jakoby navzdory těmto nepříjemnostem se v září 1821 propracoval k písmenu L, dalších šest let však oproti očekávání mnohých obrozenců o slovníku nedával vůbec vědět. Přes námahu, kterou mu způsobovala příprava Historie, nezahálel a svou pověstnou píli ještě zdvojnásobil, když se přesvědčil o nedostatcích právě vydaného „Palkovičkova“ česko-německo-latinského slovníku (1820–1821). Kromě toho se velmi obával o to, aby mu dlouholetou práci nepřekazila smrt. Třebaže získal příslib svého přítele A. Marka, že za něj v takovém případě dílo dokončí, dobře věděl, že tíha, o kterou se za normálních okolností dělí celé kolektivy akademií, spočívá výlučně na jeho bedrech.

V děkanském úřadu Jungmann nebyl na rozdíl od let předcházejících zatěžován šestnáctihodinovým pedagogickým úvazkem, pustil se tedy do práce s novým zápalem a s vírou v brzké dokončení díla. Za rok 1830 stihl dojít do poloviny písmene S, na podzim 1831 se již dopracoval k násloví U. Během dalších čtyř měsíců dospěl až k heslu ves a jen za rok 1832 napsal více než 250 archů. Do konce roku chtěl být s rukopisem hotov, a tak není divu, že se v dopise Františku Šírovi z roku 1832 vyznává slovy: „Jest mi, když něco jiného psáti mám nežli slovník, jako bych svatokrádež spáchal.“ Čím blíže je dokončení mnohaleté usilovné práce, tím méně si je jist jejím výsledkem, Kollárovi doslova píše: „Jako bych teprve začíti měl, tak nedokonalé, tak pochybné mi vidí se všecko a vždy vidím, že jest to opovážlivost jednoho člověka v takovou se pouštěti práci, která by náležela celé společnosti, zvláště pak člověka zaneseného ouředními pracemi, jako jsem já. Nevím, jestli vlastenci spokojeni budou s tou mou sbírkou, ano natolik času mnoho očekávají.“ Přestože se Jungmann musel během roku dvakrát léčit na lůžku, je rukopis o Vánocích 1833 definitivně ukončen. Na Štědrý den však, ve svých dvaatřiceti letech, podléhá tuberkulóze či silné „katarální zimnici“ Jungmannův jediný syn Josef Josefovič, takže jeho radost nemá dlouhého trvání. Slovník je sice formálně hotov, ale nastávající léta redakčních prací, korektur a samotného tisku (1834–1839) nejsou pro Jungmanna o nic méně vysilující. Od roku 1834 navíc vykonává na akademickém gymnáziu úřad prefekta (ředitele), takže nevyhnutelně potřebuje k ruce pomocníka. Na celých pět let se jím stal pozdější redaktor Riegrova Slovníku naučeného Jakub Malý. V průběhu nekonečných redakčních prací byl rukopis doplňován, aktualizován a cizelovala se i vlastní koncepce slovníku. Původně přihnízdovaná posesiva se stávala samostatnými hesly, byly doplňovány doklady ze starých, ale dokonce i právě vydávaných děl, některé encyklopedické výklady byly nahrazovány ve prospěch jazykového charakteru slovníku.

Pozoruhodný rysem Jungmannových posledních zásahů do finální podoby textu bylo reagování na nejnovější jazykový vývoj. Cenou za tuto nevšední odpovědnost vůči budoucím čtenářům i za citlivost k dynamice jazykového úzu byly brýle, Jungmann je začal nosit od roku 1837. Tam, kde se Jungmannovy vlastní novotvary ujaly, měnil prameny z J.[ungmann] na Us.[us], pokud se rozšířil jiný návrh, tento vývoj respektoval. Tak např. pro zoologický rod Gulo navrhoval v roce 1833 adaptaci rusismu rossomacha na rosomach, následujícího roku však Presl vydal dílo zavádějící podobu rosomák, která se během dalších tří let v odborném úzu ujala, a tak údaj ve slovníku upravil (na rosomak). Během října 1839 konečně dospělo vydávání slovníku do svého cíle, což je třeba ocenit o to více, že v této době tzv. metternichovské reakce byly jakékoli obrozenské aktivity vídeňskými úřady značně omezovány. Mnoho Jungmannových příznivců a podporovatelů se stáhlo, sám se potýkal s návalem školních povinností i zdravotními těžkostmi. Ani tentokrát netrvala radost z vykonaného díla dlouho, neboť již 16. prosince zemřela na revmatitidu Jungmannova dcera Johana.

Samotnému zahájení tisku slovníku předcházelo koncem únoru 1834 rozesílání reklamního česko-německého návěští (o rozsahu dvou listů) s obecnou informací o chystaném díle a s ukázkovými hesly od písmene R (rosa až rostlina). Návěští mělo shodný formát jako slovník a kromě výzvy pro předplatitele sloužilo jako podklad ke schválení díla „správci zemskými úřadům podřízeným“. Umožňuje sledovat vývoj slovníku od rukopisu ke konečné verzi tisku, vybraná hesla pokrývají značné spektrum slovní zásoby (starou i novou, ustálenou i nově utvořenou, domácí i přejatou atd.). Samotný slovník o celkovém rozsahu 4689 stran v pěti dílech tiskla arcibiskupská tiskárna v Emauzích pravidelným tempem po jednotlivých sešitech počínaje zářím 1834. První tři díly se skládaly z pěti sešitů (o cca 200 str.), poslední dva potom ze čtyř. Protože titulní list posledního sešitu náležejícího do prvního dílu nese vročení 1835, bývá slovník mylně datován do let 1835–1839. Náklad slovníku čítal 1500 výtisků, z nichž 900 bylo určeno pro předplatitele, polovinu financovala Matice česká, druhou část výdajů s vynaložením veškerých úspor a „celé činže“ uhradil sám Jungmann. Velké zásluhy na konečné podobě slovníku má kromě J. Malého také ředitel tiskárny Václav Špinka, který v obdivuhodném tempu 800 stran ročně dohlížel na náročnou sazbu obsahující pět typů písma a trojí jazyk. S obtížnými korekturami potom pomáhali Josef Franta Šumavský a Pavel Josef Šafařík.

Bezprostředně po vydání slovníku se dlouho očekávanému dílu i jeho autorovi dostalo zasloužených poct a uznání. Mezi českými vzdělanci se mluvilo o epochální události, zadostiučiněním však byla pro Jungmanna i řada oficiálních ocenění. Již v roce 1836 obdržel od cara Mikuláše, resp. petrohradské Akademie věd, „prostřední zlatou medaili“ za zásluhy o slovanský jazyk a literaturu, Ferdinand V. ho roku 1839 jako prvního českého spisovatele dekoroval rytířským křížem Leopoldova řádu, s nímž byl také portrétován. Ve školním roce 1838/1839 podruhé vykonával úřad děkana filozofické fakulty, pro akademický rok 1839/1840 byl jednomyslně zvolen rektorem pražské univerzity. Tím ovšem bohatá historie vzniku slavného slovníku končí jen zdánlivě. Již v připomínaném návěští z února 1834 Jungmann ohlašoval, že bezprostředně po vydání bude navazovat jeho druhá část, a sice Slovník německo-český na základu Dobrovského stavený. Toto dílo by jistě nebylo veřejně avizováno, pokud by se již tou dobou nenacházelo v pokročilém stádiu příprav, přesto však nakonec nikdy vydáno nebylo. To ovšem nutně neznamená, že o jeho vzniku nemáme žádných zpráv.

Plán byl nepochybně z praktických důvodů rozdělen na dva poměrně samostatné úkoly, z nichž prvního – zpracování lexikálního materiálu podle kořenů – se ujal František Ladislav Čelakovský, do druhého – přípravy německo-české paralely – se pustil Jungmannův bratr Antonín. V případě A. Jungmanna sice nevíme přesně, kdy se touto prací zabýval, jisté však je, že ji nedokončil a že zpracovaný materiál předal bratrovu bývalému spolupracovníkovi Josefu Frantovi Šumavskému. Ten pak pod svým vlastním jménem v letech 1843–1846 realizoval dvoudílný Deutsch-böhmisches Wörterbuch, který později (1851) vydal i v přepracované česko-německé verzi. Jungmannův podíl na jeho slovnících je tak podle všeho mnohem významnější, než se dosud myslelo. Čelakovský začal, jak vysvítá z jeho korespondence, někdy v roce 1837 rozepisovat na lístky celý Jungmannův slovník a takto získaný materiál potom organizovat podle kořenů a také zakončení slov. Důvodem, proč rukopis autorsky nepřipravil k vydání, mohlo být jeho stěhování do Vratislavi v roce 1840 nebo jenom nemožnost publikovat tuto práci s pomocí Matice, která v té době na podobné podniky neměla dost prostředků. V Čelakovského pozůstalosti uložené v LA PNP se zachovala pouze kartotéka k tomuto dílu (lístky formátu 10 × 18 cm). Její charakter i způsob zpracování dobře osvětlují následující příklady:

(…)

Myslitelná je však také hypotéza, že chtěl představit uspořádaný materiál v širším kontextu, čemuž by nasvědčoval obsah ostatních dochovaných kartoték i rukopisných konceptů pro chystaný „etymologický slovník všeslovanský“ a gramatiku slovanských jazyků. Více světla může do této problematiky vnést jedině ohleduplná digitalizace všech těchto dokumentů (provedena v červnu 2008) a následné pečlivé popsání a roztřídění – v současné době promíchaných – kartotéčních souborů a rukopisných celků. Kromě české slovní zásoby totiž Čelakovský zpracovával se stejnou pozorností ke jménům obecným i vlastním lexikum celého slovanského areálu včetně např. polabských jazyků. Jak už bylo řečeno, Jungmann se těchto dalších zpracování lexikálního bohatství shromážděného ve slovníku neúčastnil, zájem o vývoj české slovní zásoby však ani v nejmenším neztrácel. Přesvědčivým důkazem je jeho vlastí exemplář slovníku, který se do dnešní doby dochoval v knihovně Ústavu pro jazyk český jen díky tomu, že jej Jungmannův zeť Antonín Musil jménem dědiců (v červnu 1856) neprodal spolu s ostatními svazky jeho bývalé knihovny do Petrohradu. V majetku rodiny zůstal zejména proto, že se měl stát podkladem pro případné druhé vydání, o němž se mnohokrát jednalo. Takovou pozornost si ovšem nezasloužil bezdůvodně.

Jungmann si do něj nechal vevázat volné listy a na ně si potom, případně rovnou do vytištěného textu, průběžně zaznamenával nová slova, doplňoval a zpřesňoval významy či opravoval věcné i tiskové chyby. Na patřičná místa si vlepil rozstříhané Dodatky a opravy z konce pátého dílu, pro vpisky na okraje jednotlivých stránek používal černý a červený inkoust. Jak uvádí v předmluvě k novodobému reprintu J. Petr (1989), poslední změny Jungmann provedl přibližně v roce 1845, tedy pouhé dva roky před svou smrtí. Usuzuje tak podle výpisků pořízených z 1. dílu Výboru z literatury české, který vyšel onoho roku. Navzdory některým dílčím shodám nejsou v exempláři zanesena hesla z Čelakovského Dodavků, které však byly publikovány až v roce 1851 (viz dále). Z rozboru Jungmannových oprav vyplývá, že si kromě dokladů ze soudobé i starší české literatury zapisoval také nová vlastní (např. Dubenec, Jelgawa, Jenišow, Hejlowec aj.) i obecná jména (aupadkowý, aupatj, bělolistý apod.) a že revidoval etymologické i věcné výklady u jednotlivých hesel. Čelakovský ve svých Dodavcích (1851, 66 stran), ve kterých je možné na těchto stránkách vyhledávat stejným způsobem jako v celém slovníku, zaznamenal řadu nových hesel ze staré češtiny i ze soudobého úzu, doplnil nové významy, frazémy i doklady. Čerpal z vlastních výpisků i z materiálů, které shromáždila B. Němcová, J. Stránský a A. Vysoký. Dodavky jsou tištěny ve stejné úpravě a týmž pravopisem (před změnami z let 1842–1849) jako samotný slovník.

Čím více let ubíhalo od Jungmannova úmrtí, tím silněji zaznívaly – především z okruhu Matice a Muzejníku – hlasy požadující nové vydání slovníku, nejlépe rozmnožené o četné lexikální sbírky doplňků, ke kterým Jungmann sám vybízel. Z roku 1862 tak pochází písemný záznam o jednání Jungmannových dědiců s nakladateli, které však nebylo úspěšné. Další pokusy o reedici slovníku, ať již v doplněné nebo nezměněné podobě, byly spojeny se jménem A. Vysokého z Jáchymova a datují se k roku 1865. Jeho dodatky však nebyly posuzovateli přijaty a jejich další osud není znám. Nastávající sté výročí Jungmannova narození opět vzbudilo zájem o Jungmannův slovník, a tak se v letech 1872 až 1873 z podnětu jakéhosi nakladatelství pustil do revizí a úprav slovníku Leopold Geitler za pomoci Jana Gebauera. Ani o této aktivitě nejsou k dispozici žádné podrobnosti, jisté však je, že k novému vydání nakonec nevedla. První úspěchy tak česká pojungmannovská lexikografie zaznamenala až v roce 1878, kdy začal vycházet Kottův Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický, který se během následujících 28 let rozrostl v úctyhodný objem přibližně 10 tisíc stran v 7 řádných dílech a 3 svazcích dodatků. Z hlediska počtu hesel (více než 350 tisíc) je to do dnešních dnů náš nejrozsáhlejší, avšak zároveň nejméně známý a nejvíce kritizovaný slovník.

Všechny novější prameny, které se o něm zmiňují (srov. Hladká 2007), konstatují, že navzdory nemalým praktickým i vědeckým ambicím a početné základně přispěvatelů a spolupracovníků (přibližně 160) se Jungmannovu dílu obsahem ani lexikografickým zpracováním nevyrovnal. Vytýkána mu byla několikerá abeceda (v dodatcích a příspěvcích se začínalo znovu od A), vliv puristických tendencí a obzvláště populárním a stále znovu přebíraným odsudkem se stala formulace hovořící o „přerovnaném Jungmannovi“. Oceňován bývá naopak poměrně rozsáhlý podíl jinde nezaznamenané frazeologie a nářeční slovní zásoby. Tím spíše, že byl Kottův slovník v nedávné době převeden do elektronické podoby, je potřeba jeho důkladné analýzy obzvláště naléhavá. Posledním, kdo se tímto pramenem, pochopitelně ještě hluboko v předpočítačové době, důkladněji zabýval, byl jazykovědec Václav Flajšhans (1866–1950). Ostatně teprve dnes můžeme s využitím moderní výpočetní techniky zjistit, že podíl slovní zásoby zaznamenané u Kotta a nezachycené u Jungmanna, resp. ani v Příručním slovníku jazyka českého, tvoří pro oba srovnávané prameny až cca 70 % Kottova hesláře. V Kottově slovníku naopak chybí přibližně 42 % hesel z Jungmannova slovníku. Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna se tak v pravém slova smyslu nového vydání, které by přinejmenším opravilo drobné tiskové chyby a zohlednilo i další Jungmannovy revize a doplňky, nikdy nedočkal. Přesně po 150 letech od vydání (1989) pak alespoň v nakladatelství Academia vyšel kvalitou tisku nijak oslnivý reprint původního vydání a u příležitosti 160. výročí Jungmannova úmrtí (14. 11. 2007) bylo všem zájemcům zpřístupněno vyhledávání ve slovníku na těchto stránkách.