Slovník byl vydán v pěti dílech (vycházel po jednotlivých sešitech) v celkovém rozsahu 4694 stran: I. 1835, A–J, 852 s.; II. 1836, K–O, 1032 s.; III. 1837, P–R, 976 s.; IV. 1838, S–U, 844 s.; V. 1839, W–Ž, 990 s. První sešit byl ohlášen na počátek října 1834 (vyšel však již v září), další byly vydávány přibližně jednou za čtvrt roku o průměrném objemu 25 archů (cca 200 stran). Předěly mezi jednotlivými svazky připadaly často doprostřed sešitu, titulní list ohlašující konec prvního dílu nese vročení 1835. Tisk slovníku provedla knížecí arcibiskupská tiskárna v Praze, kterou v té době vedl Václav Špinka. Díky jeho dohledu má slovník na tehdejší možnosti dokonalou technickou podobu. Je vytištěn ve dvou sloupcích na každé straně (rozměr stránky je 210 × 260 mm, zrcadla potom 175 × 220 mm) s použitím pěti typů písma: antikvy, dvojí verzálky, kurzívy a německého švabachu. Z iniciativy V. Hanky a dalších příznivců byl na začátek prvního dílu zařazen Jungmannův portrét. Slovník dosáhl nákladu 1500 výtisků.

Česká část slovníku užívá latinku, pravopisná podoba odpovídá stavu před úpravami z let 1842 a 1849, a tedy ou > au, í > j, j > g, g > ĝ, v > w, y (po samohl.) > j. Pravopis staročeských slov a dokladů je pro snazší čtení modernizován. Heslová slova jsou řazena abecedně, ch následuje po h, avšak r a ř není v řazení rozlišováno (podle vůle Dobrovského a s ohledem na slovenštinu). Výstavba hesel vychází z Lindeho slovníku (podle některých odhadů je navíc u Jungmanna až 0,45 % polských hesel). Heslové slovo je charakterizováno stručnými gramatickými údaji: u substantiv tvar G sg. (kromě fem. a neuter na -í), u adjektiv jen tvar mask., u sloves indik. préz., infinitiv, imperativ, l-ové participium, deverbativní subst. (nemají vlastní hesla) apod. Následují velmi stručné etymologické výklady, často je uveden jen kořen (zkr. r. = radix) s odkazem na Dobrovského Bildsamkeit (práce o „tvořivosti“, tj. slovotvorbě a formální morfologii) nebo fundující (základové) slovo, u adverbií např. adjektivum. Bývají zde také zmiňována příbuzná slova z jiných (zejm. slovanských) jazyků (ruštiny, polštiny, ilyrštiny = srbocharvátštiny aj.). Význam je nejčastěji vykládán opisem nebo synonymem, někdy také věcným vysvětlením, často zde stojí německý a zřídka i latinský ekvivalent. Dále pokračuje dokladová část, kde jsou ilustrovány jednotlivé významy (od základního k přeneseným, figurativním), kontextová užití slov, frazeologie a idiomatika. U heslových slov i podhesel může být uveden stylistický kvalifikátor, který nabývá dvou hodnot: * (hvězdička) pro slova zastaralá a † (křížek) pro „nedobrá“. Původní návrh počítal s 12člennou soustavou (regionální příznakovost, cizí původ, novotvar atp.), ale na protest spolupracovníků od ní Jungmann ustoupil.

Slovník není svým charakterem normativní, ale popisný, jakkoliv se na dlouhá desetiletí stal uznávanou jazykovou autoritou při ustalování spisovného úzu. Zaznamenává značné množství hláskových i tvaroslovných variant a terminologických návrhů, tak aby teprve jazykový vývoj – obrážející se v kolektivním úzu – ukázal životaschopnost a produktivnost jednotlivých slov i celých slovotvorných typů. Velký podíl synonym je pak mj. dán snahou vytvořit svébytný básnický jazyk prostř. přejímek a adaptací z ostatních slovanských jazyků (např. polské slovo chmura pro mrak, které se dále metaforizovalo). Jungmannovým prestižním cílem bylo prezentovat dějiny jednotlivých slov a skutečností, která pojmenovávala, a to i za cenu, že v některých případech slovo či jeho užití jen evidoval (zkr. ?), resp. jeho význam pouze odhadoval. To bylo zcela v souladu s jeho pojetím tezauru, které se inspirovalo ve slovnících „velkých“ jazyků, zde především polštiny v Lindeho zpracování. Ve slovníku byla z programových důvodů vynechána řada užívaných cizích slov (v Dobrovského návrhu „etymologického“ řazení patřila na konec slovníku), jak však ukazuje rozdíl mezi prvním a druhým vydáním Slovesnosti, byl Jungmann ochoten uznat „neúspěch“ českých návrhů na úkor cizích přejímek (internaciona­lismů). Vlastní jména jsou do slovníku zařazena jen výběrově, podle A. Kamiše (1974) zaujímají u písmene T jen 4,7 %, v jejich rámci potom dominují jména zeměpisná (109), následují jména osobní (57) a výrazně v menšině jsou jména národní a obyvatelská (14). Tím, že slovník usiluje o co možná úplné zachycení slovní zásoby všech dob, uvádí vedle slov zastaralých, lidových i přejatých také výrazy nespisovné, obecné či nářeční. V tomto směru Jungmann prozíravě překonává svou dobu a důrazem na běžně mluvený jazyk přerůstá i českou slovníkovou produkci 20. století.

„Živý jazyk“ je ve slovníku reprezentován Sychrovou Frazeologií (1821–1822), tj. pokusem o ustálení konverzačního jazyka, vlastním Jungmannovým a Markovým povědomím a dále potom četnými výpisky z jednotlivých oblastních úzů (příbramského, turnovského, boskovického aj.). Slovenská slova se do slovníku dostala bezprostředně z děl slovenských autorů (Bernolák, Hollý, Tablic, Palkovič, Kollár ad.), mnohdy však Jungmann slovenské lexikum počešťoval (např. tabulkář) nebo ho uváděl v závorce jako synonymum: „tabule (slc. tabula)“. Překvapivě se ve slovníku objevují germanismy z řemeslnických slangů, obchodního, vojenského a zemědělského života (varta, -ovat; vexl, -ovat; mord, -ovat; oficír aj.), stranou zůstaly jen germanismy z běžné mluvy českého měšťanstva. Obrozenské neologismy se neuvádějí v úplnosti, do hesláře byly zařazeny také české slovotvorné přípony s konkrétními příklady. Z mezinárodních slov můžeme ve slovníku najít jen malé množství (echo, elektrický, exemplář, filosofie apod.).

Některé systémové jevy byly ve slovníku zpracovány pomocí hnízdování (tj. více hesel v jednom odstavci). Týká se to např. zdrobnělin (nemají-li samostatný význam), u sloves – základní podobou je s výjimkou sloves na -ěti a -iti tvar 1. os. sg. ind. préz (např. chmatám místo chmatati) – potom prefigovaných variant, subst. a adj. deverbativ (subst. a adj. jm. slovesná) a též durativ, iterativ a frekventativ. Takto se Jungmann snažil kompenzovat nevýhody abecedního zpracování oproti způsobu organizace podle kořenů. Byl si také dobře vědom napětí mezi paradigmatickým a syntagmatickým utvářením slovních významů, tedy rozdílů mezi významem lexikální jednotky v systému (izolované) a kontextově zapojené (slovní spojení, kolokace). K jednotlivým heslům tak často připojoval úsloví, přísloví, pranostiky, rčení nebo pořekadla. J. Petr (1989) cituje např. tyto víceslovné jednotky:

i čtvernohý kůň klopejtne; zůstal tam, co koba ,krkavec‘ na mrše; ostrouhal (neb oškrábal) kolečka ,přišel na mizinu‘; jest jako na kolečkách ,obratný‘; dal by si pro grešli koleno vrtati; bude tam platen, co páté kolo u vozu; předsevzetí lidská jsou nestálá jako točivé kolo; moucha mu přes nos přeletěla ,hněvá se pro maličkost‘; má nos s dírkami dolů ,hněvá se‘; hodí se do koše ,je klevetná, lehká žena‘; plete koše ,mate se v řeči‘; kolemdáti; košem dostati; kusý rozum, kusé psaní; o psí kot se táhati ,o věc chatrnou‘; proti věku není léku; jaký pán, taký krám; jací páni, takoví poddaní; chudoba lichvy nezná; jako lilium mezi trním; otrhaný jako lípa; umí lišku štváti ,je chytrý‘; má se jako nahý v trní; dostal vlčí mhlu ,pojal ho blud‘

Poměrně velké zastoupení mají ve slovníku kompozita (složená slova), jejichž přednosti si – zejm. při tvoření nových termínů – Jungmann jasně uvědomoval. Sám pro jednoslovná pojmenování využíval především produktivních přípon (formantů), nebránil se ovšem ani jiným typům tvoření (např. letopis, rychlotoký, libozvučnost ad.). V tomto směru vycházel z Dobrovského slovotvorné teorie. A. Kamiš (1974) spočítal, že u písmene T tvoří složená slova zhruba 12 % všech hesel. Připomíná např. kompozita jako trůnovládný, tvářoměnný (Ráj ztracený); tmavobrvný (Šafařík); temnobarevný, tisícerotvárný, truchlozvuk, trusobradý (Čelakovský); tichomluvný (Kollár); truchlopěji (Chmelenský) apod.

Třebaže je to skutečnost všeobecně známá, je na místě znovu zdůraznit, že tíha celé redakce slovníku ležela výlučně na Jungmannovi, který ve svém díle prokázal ohromující znalost jazyka a hluboký smysl pro jeho významové nuance. Jak připomíná V. Šmilauer (1974), předmětem stálého obdivu nových a nových generací je Jungmannova „obdivuhodná síla ducha“, díky níž své velkolepé dílo dokázal přes nespočetné překážky a těžkosti dovést až k vítěznému konci. Neopominutelný je rovněž fakt, že ač Jungmannův slovník nevznikl péčí žádného kolektivu akademie, jak by se i v té době slušelo, přesto dělilo vydání prvního a posledního dílu pouhých 5 let! Kottův slovník vycházel 28 let, Příruční slovník jazyka českého 22, Slovník spisovného jazyka českého 12 a Staročeský slovník vydávaný v nejrůznějších podobách více než 100 let (počítáno od Gebauera) není hotový dodnes.