Jungmannův slovník obsahuje podle některých odhadů až 360 tisíc odkazů. Bohatě strukturované významy lexikálních jednotek jsou důsledně dokládány příklady užití, které sahají od nejstarších písemných pramenů až k soudobému úzu běžně mluveného jazyka (20. a 30. léta 19. stol.). Materiál Jungmann získával od A. Marka, F. F. Procházky, svého bratra Antonína (excerpce ze staročeských lékařských knih), J. Dobrovského, polního kaplana Pyšeliho, V. Hanky, J. J. Ryby aj., terminologii např. od J. S. Presla, ve velké míře také čerpal ze starších slovníků (Veleslavínových, Vusínova, Rosova ad.) i spisů (kupř. J. A. Komenského). Výpisky měly různou kvalitu i využitelnost. U Bergnerových excerpt např. scházel klíč ke zkratkám, podobně Dobrovský – obdařený fenomenální pamětí – prameny zpravidla nezaznamenával. V některých případech tak nemohl být odkazován pramen, nýbrž jen původce materiálu. Pro jisté staročeské památky zase platí omezení v tom, že Jungmann necitoval podle původních rukopisů ze 14. a 15. stol., ale vycházel z jejich pozdějších vydání až ze století šestnáctého, nebo dokonce z jejich novodobých edic. Hojně tak např. čerpal z Hankovy edice staročeských textů Starobylá skládanie (1817–1824) včetně připojeného diferenčního slovníku a z jeho Zbírky nejdávnějších slovníků latinsko-českých (1833). Prameny jako Žaltář Klementinský, Glosovaný muzejní žaltář (zkratky Ps. ms., Psalt. manus., Ps. mus.), slovník tzv. Rozkochaného ad. tudíž nebyly excerpovány z příslušných originálů.

Slovník je prvním dochovaným (na rozdíl od Komenského) a v rámci možného i úplným (v opozici k Rosovu) tezaurem češtiny, tedy dílem zpracovávajícím její veškerou slovní zásobu. Zastoupení jednotlivých období však není rovnoměrné. Nejvíc slov pochází z období obrození (tištěná produkce, rukopisy, běžně mluvený jazyk, česká, moravská a slovenská nářečí), doby veleslavínské a bratrské, v menší míře je zastoupena fáze staročeská a pobělohorská.

Staročeské období je zastoupeno prameny jako Hradecký a Svatovítský rukopis, Alexandreida, slovník Bohemář a tzv. Velešínův, Dalimilova kronika, Klementinský a Glosovaný muzejní žaltář, Pražská bible (1489), „pekelné romány“ Solfernus a Belial, lékařské sborníky (Salicetiho ranná lékařství, Rhazesovo ranné lékařství a Jádro), kronika Trojánská, Staré letopisy české (podle vyd. F. Palackého z r. 1833), české překlady cestopisů tzv. Mandevilla od Vavřince z Březové a Miliónu Marka Pola, spisy Milíče z Kroměříže, Jana Rokycana, manuálník Václava Korandy, rukopisné právnické sbírky (český překlad Ius regale montanorum – Právo královské horničie, Práva Velikého Města pražského čili tzv. Práva soběslavská a Výklad na právo země České Ondřeje z Dubé) ad. V souladu s Jungmannovým náhledem na pravost RKZ jsou zařazeny i doklady z rukopisných „nálezů“.

Pro češtinu doby střední Jungmann vycházel především z Veleslavínova slovníku Silva Qudrilinguis, Bible kralické, Matthioliho herbáře, spisů Šimona Lomnického z Budče, Hájkovy kroniky, Benátské bible, děl Řehoře Hrubého z Jelení, Černého Knihy lékařské, spisů J. A. Komenského, Jana Kocína z Kocinétu a Pavla Ješína z Bezdězí, ze slovníků Jana Bosáka Vodňanského, Rosova, Vusínova aj.

Novou dobu reprezentují citace z Muzejníku (Časopisu českého muzea), časopisu Krok (zejm. Preslova zoologická terminologie), z Preslova Rostlináře, Procházkovy bible, Sychrovy České frazeologie, beletristických děl F. L. Čelakovského, J. Kollára, J. Puchmajera, J. H. Gallaše a v neposlední řadě i z Jungmannových vlastních překladů. Do tezauru nebyly zahrnuty např. Hýblovy časopisy ani literární tvorba V. K. Klicpery, J. K. Tyla nebo K. H. Máchy. Podstatná část dokladů se týká běžně mluveného jazyka (zkratka Us.) a nářečí.

V. Šmilauer (1974) provedl svého času podrobný rozbor vzorku 1000 dokladů vybraných rovným dílem ze začátku písmen M a Ž. Zjistil např., že častá zkratka pramene L. (= Lindeho slovník) je zejm. na počátku slovníku uváděna i u těch českých slov, která mu Linde jen připomněl. Druhým nejcitovanějším slovníkem je podle Šmilauera lexikon Dobrovského (dokončený Puchmajerem a Hankou), ze kterého se v provedené sondě objevuje 85 dokladů. Dále následují (od nejstarších pramenů k nejnovějším):

Poměrně malé zastoupení Thámova slovníku Šmilauer vysvětluje Dobrovského odsudky, absence Tomsova slovníku (v ukázce), se kterým Jungmann svou slovníkářskou práci začínal, podle něj není zcela jasná. U jiných než slovníkových pramenů dospěl k těmto údajům:

Nejvýznamnější prameny Jungmannova slovníku tak podle Šmilauera jsou:

Jak je patrné z předchozích čísel, rozdělení podle jednotlivých období je značně nerovnoměrné. Při přepočítání hodnot získaných pro jednotlivé etapy, kdy je počet dokladů vydělen počtem desetiletí, vychází Šmilauerovi pro první období (6,5), pro 16. století (10,6), pro Veleslavínovo a bratrské třicetiletí (58). Na pobělohorskou fázi pak připadá pouhých (0,35) dokladů, v době obrození je to celých 70.

Podobnou analýzu zpracoval ve stejné době (na materiálu 3814 heslových slov z písmene T) také A. Kamiš (1974). Z jeho zjištění stojí za zmínku např. poznatek, že slovenská hesla zaujímají u písmene T podíl až 10 %. Tento údaj je ovšem nutné chápat v kontextu tehdejšího, značně velkorysého pojetí příbuznosti jednotlivých slovanských jazyků. Dále si také všímá skutečnosti, že Jungmann na rozdíl od Dobrovského přebíral z Vusínova slovníku některé – podle jeho soudu – zdařilé neologismy.

Oba badatelé se ve svých šetřeních museli vyrovnávat s velkou nejednotností zkratek jednotlivých pramenů. Soupis publikovaný na počátku prvního svazku je značně neúplný. Pro jednoho autora nebo dílo je navíc užíváno více různých zkratek, jejichž rozluštění není ani pro odborníky snadné. Z. Tyl (1991) se domnívá, že úvodní seznam představuje jen asi 1/3 všech užitých zkratek a že měl být snad nakonec nahrazen vyčerpávajícím výčtem. Jeho závěry se opírají o poznatky získané při porovnání výběrové excerpce asi 12 tisíc pramenných zkratek ze slovníku s údaji uvedenými v 2. vydání Jungmannovy Historie. Výsledkem jeho snažení je údajně spolehlivá identifikace většiny dosud nejasných nebo nejednoznačných zkratek. Tyl se tomuto tématu věnoval v průběhu mnohaleté práce na své vlastní kartotéce excerpt z pramenů 16.–18. století, která je nyní díky grantové podpoře – s perspektivou budoucího zpřístupnění – digitalizována a dále zpracovávána (anotována).