Josef Jakub Jungmann (16. 7. 1773 – 14. 11. 1847)

Jazykovědec, literární historik, teoretik a kritik, překladatel, básník a publicista.

Legenda: Letopočet [Jungmannův věk]

1773

16. července 1773 se Josef Jakub Jungmann narodil v Hudlicích u Berouna jako šesté z deseti dětí v rodině ševce a kostelníka Tomáše Jungmanna, který vlastnil malé hospodářství, a matky Kateřiny Jungmannové, rozené Kynské.

1774 [1]

Dochází k omezování společenských funkcí češtiny, v r. 1774 je vydán nový školní řád neuznávající žádné jiné než německé školy, čeština je tak vytlačena i z poslední výspy, kterou představovaly venkovské školy.

1775 [2]

19. května se narodil Jungmannův mladší bratr Antonín (1775–1854), budoucí humánní a veterinární lékař, zakladatel moderního evropského porodnictví, historiograf lékařské fakulty, rektor pražské univerzity (1838) a od r. 1850 příslušník rytířského stavu.

1778 [5]

23. května se jako nejmladší ze tří bratrů narodil Jan Jungmann (1778–1842), pozdější kněz řádu křížovníků s červenou hvězdou a správce jejich far v Tursku a Unhošti, přispěvatel Josefova česko-německého slovníku sbírkami slov z turského okolí.

1781 [8]

Díky účinnosti tzv. josefínských reforem, především tolerančního patentu (zavádějícího náboženskou svobodu) a zrušení nevolnictví (zaručujícího svobodu pohybu), a právě tak s pozitivními důsledky uvolnění cenzury vznikají vhodné podmínky pro první projevy „národního obrození“. Neméně silným impulzem se stává vzrůstající tlak germanizace v oblasti úřední, školské i církevní. Spolu se zrušením zemské samosprávy se polarizuje patriotismus nižších (venkov a měšťané pociťující jazykovou pospolitost) a vyšších (šlechta mající vztah k půdě) společenských vrstev.

1784 [11]

J. J. je ve shodě s přáním matky – hluboce nábožensky založené katoličky – po absolvování triviální školy v rodných Hudlicích zapsán na německou piaristickou „hlavní“ školu v Berouně, aby tam získal základy němčiny a latiny pro následné studium připravující ke kněžskému stavu.

1785 [12]

Dvacetiletý Václav Thám, jeden z prvních českých divadelníků, vydává pod názvem Básně v řeči vázané své almanachy, lépe řečeno sborníky, které jsou dnes považovány za počátky novočeské poezie. Obsahovaly výbor ze starší české poezie a soudobé překlady módních německých anakreontiků do češtiny. Tato díla spolu s básnickými pokusy tzv. Puchmajerovy družiny, k níž měl Jungmann na přelomu 18. a 19. století blízko, nepochybně velmi silně formovala Jungmannovy vlastní názory na úroveň soudobého básnického jazyka a potřeby jeho všestranného rozvíjení.

1788 [15]

Jako patnáctiletý je J. J. přijat do druhé třídy piaristického gymnázia v Praze, na živobytí si přivydělává vyučováním hudby a zpěvu a také kondicemi z psaní a počtů. Následující čtyři roky zde studuje latinu a latinskou literaturu, řečtinu, dějepis, zeměpis, matematiku a náboženství.

1792 [19]

Devatenáctiletý J. J. se zapisuje na pražskou filozofickou fakultu, neboť absolvování studia filozofie je nutnou podmínkou pro přijetí na vyšší právnická, lékařská, bohoslovecká nebo technologická studia. Výuka probíhala v němčině, J. J. se zajímal o matematiku, fyziku, astronomii, historii a literaturu. Z učitelů na něj měli vliv především matematikové A. Strnad a S. Vydra, historik I. Cornova a estetik A. G. Meissner. Kromě toho se J. J. velmi intenzivně věnoval studiu jazyků, vedle němčiny, latiny a řečtiny si osvojil francouzštinu, italštinu, španělštinu, angličtinu a slovanské řeči, z nich zejm. ruštinu a polštinu. Navštěvoval Pelclovy přednášky o češtině, ve studiích literatury a jazyků pokračoval ještě na právnické fakultě.

1795 [22]

V Puchmajerových almanaších, konkrétně v prvním svazku Sebrání básní a zpěvů, J. J. publikuje krátký epigram. Po třech letech na filozofii přechází k matčinu smutku nikoliv na bohosloveckou, ale na právnickou fakultu, kde mezi jeho učitele patří např. J. I. Buček, P. J. Riegger, A. Martini, J. Sonnenfels aj. Studuje zde až do června 1799.

1798 [25]

Další čtyři epigramy uveřejňuje J. J. ve třetím svazku Puchmajerových almanachů (Nové básně), jako první uvádí pod názvem Těžké vybrání do českého prostředí formu francouzsko-italského sonetu (znělky).

1799 [26]

Ve svých 26 letech je propuštěn z poddanské evidence křivoklátského panství, končí studia práv a po krátké praxi v magistrátní kanceláři se stává na dlouhých 16 let profesorem litoměřického gymnázia. Roku 1799 také začíná jako mnoho dalších vlastenců sbírat česká slova, tehdy ovšem ještě bez jakéhokoliv plánu vytvořit slovník.

1800 [27]

Žení se zámožnou litoměřickou Němkou šlechtického původu Johannou Světeckou z Černčič, s níž má během následujících let celkem tři dcery a jednoho syna. Od tohoto roku učí na gymnáziu i nepovinnou češtinu, což je ještě po mnoho dalších let (nejen) na tomto typu škol činnost mimořádná a nevšední.

1801 [28]

13. srpna se narodil syn Josef, který bude užívat pro rozlišení patronymika Josefovič a který později vystuduje práva, stane se úspěšným překladatelem, podílníkem na distribuci českých knih a otcovým spolupracovníkem ve slovníkové práci. Na následky vleklé nemoci předčasně umírá ve svých 32 letech nedlouho poté, kdy otec dokončil rukopis slovníku.

1803 [30]

V úvodu ke svému českému překladu Miltonova Ztraceného ráje J. J. píše: „Nechtěj, milý vlastenče, aby vznešená báseň všedním jazykem zneuctěna byla.“ Celý překlad vznikal v letech 1800–1804, z ekonomických důvodů byl vydán za přispění vlastenců Bergnera a Karafiáta až r. 1811.

1804 [31]

Na jedné straně dokončuje překlad Ataly, zároveň dává „předním spisovatelům“ k posouzení své rukopisné pojednání Nepředsudné mínění o české prozódii, jehož znění je dnes ztraceno. Zamýšlel se v něm nad vhodností časomíry pro českou poezii, žádné reakce od čtenářů se však nedočkal.

1805 [32]

Po pěti letech života v Litoměřicích mu bylo uděleno měšťanské právo, tiskem vychází Jungmannův vlastní překlad či spíše adaptace Chateaubriandovy novely Atala aneb Láska dvou divochů na poušti, přepracované vydání potom publikuje v r. 1832. Stejně jako v případě Ztraceného ráje je to kulturní událost velkého významu, a to nejen pro českou literaturu, ale mnohem spíše pro vývoj spisovné češtiny a národního sebeuvědomění. Zcela paradoxně vykonává J. J. v tomto roce (ještě jednou potom o dva roky později) ve svém pedagogickém působení dvojnásobný úvazek, kdy místo jedné třídy musí učit dvě, a proto tráví výukou až osm hodin denně.

1806 [33]

Češtinu začíná J. J. učit také v kněžském semináři, mezi jeho žáky a pozdější spolupracovníky či přátele patřili A. Marek, V. Kára, J. Kramář, F. Vetešník ad. Jan Nejedlý začíná vydávat časopis Hlasatel český, v němž jsou otištěny dvě Jungmannovy základní programové stati O jazyku českém mající formu „rozmlouvání“. Jejich vznik se však datuje už do r. 1803. Kromě toho publikuje J. J. svou původní tvorbu i další překlady, např. romanci Oldřich a Božena ovlivněnou Bürgerovými baladami nebo právě překlad B. básně Lenora.

1807 [34]

Neúspěšně se uchází o různá místa v Praze, např. o profesuru fyziky na univerzitě, v Hlasateli je publikován Jungmannův český překlad Grayovy Elegie na hrobkách vesnických. Ve Varšavě vychází první díl Lindeho šestisvazkového Slovníku jazyka polského (Słownik języka polskiego, 1807–1814), který se stane inspirací pro Jungmannovo vlastní slovníkářské dílo.

1808 [35]

V korespondenci se objevují první zmínky o slovníku, v Hlasateli vychází Jungmannovy české překlady Popeova Psaní Eloyzy Abelardovi a Lazebnice a také jeho původní báseň Elegie na smrt Stanislava Vydry.

1809 [36]

Umírá František Faustin Procházka a J. J. si začíná pomalu uvědomovat, že se záměru zpracovat český slovník bude muset zhostit sám, prostřednictvím J. Nejedlého navíc získává Procházkovy vlastní sbírky.

1810 [37]

Nezdarem končí plán zřídit Českou společnost, která by mj. finančně zajistila vydávání českých knih.

1811 [38]

Sedm let od dokončení konečně vychází „Jana Miltona Ztracený ráj: Přeložený z anglického jazyka do českého od Josefa Jungmanna, profesora poetiky a rétoriky na cís. král. gymnasium v Litoměřicích“. Druhé, opravené vydání následuje až v r. 1843.

1812 [39]

Jungmann razantně mění způsob práce na slovníku, když pro narůstající nepřehlednost přechází z vpisků na vložené listy svého exempláře (Thámova-)Tomsova slovníku na systém excerpčních lístků, tzv. cedulek.

1813 [40]

V lednu 1813 je v práci na slovníku teprve u písmene A, díky Dobrovskému se mu podaří zakoupit Rosův autograf jeho vlastního slovníku Thesaurus linguae bohemicae.

1814 [41]

J. J. získává mezi obrozenci ještě větší renomé, když prostřednictvím článků Antibohemia a Slovo k statečnému a blahovzdělanému Bohemariusovi uveřejněných v Hromádkových Prvotinách (r. 1812) polemizuje s útoky na český jazyk publikovanými v  časopise Bohemia. Obhajována je zejm. potřeba uplatnění češtiny ve všech společenských vrstvách a funkcích.

1815 [42]

Jungmannovi se koncem října stěhují z Litoměřic do Prahy – do domu „U Tří hroznů“ v Široké, dnes Jungmannově ulici –, v listopadu se J. J. stává profesorem pražského Akademického gymnázia, které od r. 1805 sídlilo v Klementinu.

1816 [43]

Vládní dekret, který vznáší požadavek na znalost češtiny mezi úřednictvem, vyvolal naděje upínající se k možnosti zavést do škol povinnou výuku češtiny. V tomto optimistickém ovzduší J. J. v letech 1816–1817 intenzivně pracuje na Slovesnosti aneb Sbírce příkladů s krátkým pojednáním o slohu (tiskem 1820, 2., přepr.  vyd. 1845), v níž poprvé souhrnně zpracovává otázky poetiky, teorie literatury a slohu a také předkládá první antologii (čítanku) české slovesné tvorby. V koncepci se opírá o soudobé německé příručky (zejm. C. A. Clodia, J. A. Eberharda a K. H. L. Pölitze), mezi ukázky zařadil i některé překlady, které vznikly speciálně pro tento účel, aby tak mohl názorně demonstrovat schopnost české literatury obstát v celém spektru literárních druhů a žánrů. Někdy kolem r. 1816 se J. J. a jeho přátelé zaobírali myšlenkou na vydání české vědecké encyklopedie, pro nedostatky ve slovní zásobě z tohoto plánu sešlo, vzniklo však několik samostatných monografií (např. Markova Umnice nebo Preslův Rostlinář). J. J. začal o to více pracovat na slovníku, k čemuž přispěla také skutečnost, že se mu do rukou dostal poslední díl Lindeho polského slovníku.

1817 [44]

Získává doktorát filozofie dizertací z filozofie a matematiky, 16. září Václav Hanka ohlašuje rukopisný „nález“ (ve Dvoře Králové), jehož existenci J. J. nadšeně vítá.

1818 [45]

Anonymně vycházejí Palackého a Šafaříkovy Počátky českého básnictví, obzvláště prozódie, které ve shodě s Jungmannovým stanoviskem formulují požadavek časomíry v české poezie jako protiklad k Dobrovského přízvučné prozodické koncepci. Prosazení časomíry je podle autorů znamením vzdělanosti národa a jeho jazyka. V listopadu se objevuje Rukopis zelenohorský, resp. Libušin soud, který je záhy Dobrovským označen za falzum a Jungmann neoprávněně podezříván jako spoluautor či iniciátor. Prokazatelný je naopak Jungmannův podíl na založení Vlasteneckého musea v Čechách, které je dnes známé jako Národní muzeum.

1819 [46]

Je vydána Květena česká bratří Preslů a první díl Rostlináře J. S. Presla obsahující již plně české názvosloví, J. J. spolupracuje na redakčních i jazykových úpravách Polákovy Vznešenosti přírody. Za léta 1817 až 1819 postoupil v pracích na slovníku k písmenu H.

1820 [47]

Jako jedna z prvních českých knih tištěných latinkou a psaných analogickým pravopisem (podle Dobrovského návrhu) vychází Jungmannova Slovesnost. Kolem r. 1820 vrcholí přípravné práce k vydávání vědeckého časopisu Krok a kulminuje proces vytváření nových slov (Polákova Vznešenost přírody 1819, Markova Logika 1820, Kollárovy Básně 1821 ad.). Od počátku dvacátých let začínají J. J. postihovat časté plicní potíže, jejichž vinou se někdy ani celý měsíc nedostane k práci na slovníku.

1821 [48]

Za Preslovy redakce vzniká odborný časopis Krok, nejmenovaným redaktorem (pro filologii) je J. J. Analogický pravopis (i/y po c, s, z + u- místo v- na začátku slov) postupně proniká i do časopisů. V září byl Jungmann při psaní slovníku u písmene L

1822 [49]

Na žádost polského učence B. Lindeho, který se chystal vydat historii literatur slovanských, J. J. začíná pracovat na dějinách české literatury.

1823 [50]

Mezi léty 1823 a 1825 se J. J. velmi intenzivně věnuje práci na Historii literatury české, v Macháčkově Krasořečníku uveřejňuje svůj český překlad Schillerovy Písně o zvonu.

1825 [52]

Tiskem je vydána Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka (2., rozš. vyd. až posmrtně 1849 péčí V. V. Tomka), která obsáhla více než 1500 spisovatelů a 5428 literárních děl. Její podstatnou část tvoří soupis dochované rukopisné i knižní produkce od počátků až po současnost, je rozdělena do šesti oddílů podle jednotlivých vývojových fází, které vycházejí z Dobrovského periodizace užité v jeho německých Dějinách české literatury a řeči (1792 a přeprac. 1818).

1827 [54]

J. J. je poprvé (na školní rok 1827/1828)  zvolen děkanem filozofické fakulty, stává se také dopisujícím členem polské učené společnosti. Začíná vycházet Časopis společnosti vlasteneckého Museum v Čechách (od r. 1830 jako Časopis českého museum, zkr. ČČM, též Musejník), s nímž J. J. od počátků spolupracuje. Sám v něm publikuje stať O klasičnosti v literatuře vůbec a zvláště české, téhož roku je zde otištěn i Palackého Okus české terminologie filosofické, obzvláště krasovědné.

1828 [55]

Jazykově reviduje začínající Časopis pro katolické duchovenstvo, spolu s Hankou píše polemický spisek O počátku a proměnách pravopisu českého, který reaguje mj. na Nejedlého pravopisný konzervativismus.

1829 [56]

Spor o pravopisné reformy vedený převážně s Nejedlým pokračuje v německém spise Beleuchtung der Streitfrage uber die böhmische Orthographie psaném spolu s K. Vinařickým. Pravděpodobně jde o jedinou významnější práci, kterou J. J. nenapsal česky.

1830 [57]

Spolu s F. Palackým a J. S. Preslem J. J. zakládá při Národním museu Sbor k vědeckému vzdělávání řeči a literatury české, k utvoření jednotného vědeckého názvosloví a též proti zhoubnému neologizování a purismu je o rok později ustavena Matice česká. J. J. je zvolen členem varšavské Literární společnosti a společně se svým synem překládá libreto Mozartova Únosu ze Serailu. Práce na slovníku postoupily do poloviny písmene S.

1831 [58]

Stává se prvním jednatelem právě založené Matice české (na přání Vídně koncem třicátých let přejmenované na Pokladnici Českého museum na vydávání knih českých), na podzim je se slovníkem už u násloví U.

1832 [59]

Překládá Slovo o pluku Igorově (vyšlo až posmrtně), v ČČM publikuje svou obranu proti obvinění J. Palkoviče, který J. J. označil za jednoho z rukopisných falzátorů. Slovníkářské úsilí se ještě více zintenzivňuje, po čtyřech měsících došel až ke slovu ves, do Nového roku 1834 chce být s prací hotov. V dopise F. Šírovi se J. J. vyznává: „Jest mi, když něco jiného psáti mám nežli slovník, jako bych svatokrádež spáchal.“ Článkem O různění českého písemního jazyka otištěným v Musejníku protestuje proti nepoučenému novotaření, opravám „nepovolaných theoretiků“ a jazykovému separatismu. Překládá Klopstocka (Vyučenec Řeků) a Herdera (Kůň z hory).

1833 [60]

Krátce před Vánoci je rukopis slovníku defi­nitivně ukončen, nyní budou následovat doplňky, aktualizace a dopilování koncepce (např. osamostatnění původně přihnízdovaných přivlastňovacích jmen). Na Štědrý den umírá ve svých dvaatřiceti letech Jungmannův jediný syn Josef Josefovič, podle všeho na tuberkulózu nebo silnou „katarální zimnici“. Sám J. J. se musí během roku dvakrát léčit upoután na lůžko.

1834 [61]

Je jmenován prefektem (ředitelem) Akademického gymnázia, s datací 27. února 1834 vydává reklamní dvojlist o stejném formátu jako slovník s ukázkou z písmene R, který tiskne arcibiskupská tiskárna v Praze. Stává se členem Královské společnosti nauk. „Pomocí českého museum“ začíná vycházet po sešitech první díl Slovníku česko-německého Josefa Jungmanna.

1835 [62]

Titulní list ohlašující ukončení celého dílu (A–J) nese vročení 1835 a plynule na něj navazuje díl druhý.

1836 [63]

Pokračuje vydávání slovníku (K–O). Od cara Mikuláše I., resp. Petrohradské Akademie věd, dostává „prostřední zlatou medaile“ za zásluhy o slovanský jazyk a literaturu.

1837 [64]

Třetím dílem (P–R) postupuje tisk slovníku, J. J. se léčí v Karlových Varech a zastupuje (u 2. a 3. svazku) redaktora Musejníku. Ohlašovaného záměru připravit ještě 6. díl slovníku, který by představil českou slovní zásobu v uspořádání podle etymologického principu (kořenů), se ujímá F. L. Čelakovský, pro přílišnou zaneprázdněnost je však nucen na tento úkol rezignovat. Rakouský císař Ferdinand I. (Dobrotivý) věnuje J. J. zlatý prsten s monogramem.

1838 [65]

Slovník dospívá ke čtvrtému dílu (S–U), J. J. je podruhé zvolen děkanem filozofické fakulty (na školní r. 1838/1839).

1839 [66]

Vydávání slovníku vrcholí pátým dílem (W–Ž, dokončeno v říjnu), císař Ferdinand propůjčuje J. J. rytířský kříž Leopoldova řádu spojený s povýšením do dědičného rytířského stavu, J. J. však – nemaje již pokračovatele rodu – o nobilitaci nežádá. Stává se prvním Čechem, kterému se dostalo tohoto vysokého státního vyznamenání. Pro akademický rok 1939/1940 je jednomyslně zvolen rektorem pražské univerzity. 16 . prosince umírá na revmatitidu dcera Johanna, krátce na to také tchán.

1840 [67]

Vykonává úřad univerzitního rektora, který převzal po svém bratru Antonínu Janu J., profesorovi porodnictví. Na inauguraci je zajímavá především ta skutečnost, že mši při ní sloužil jejich mladší bratr Jan J. Téhož roku J. J. podstupuje ještě léčbu v Libverdě.

1841 [68]

Ve svých 68 letech podniká svou jedinou cestu za hranice, při níž navštěvuje Drážďany a okolí a pobývá také v Saském Švýcarsku. Jako první svazek edice Novočeská bibliotéka vycházejí péčí Matice jeho Sebrané spisy veršem i prózou.

1842 [69]

Zásluhou P. J. Šafaříka Matice schvaluje tzv. skladnou pravopisnou reformu (j > í, g, y > j, ğ > g), Matiční sbor však odmítá změny w > v a au > ou. K jejich prosazení dochází až v r. 1849.

1843 [70]

Druhého, opraveného vydání se dostává Ztracenému ráji, J. J. dokončuje překlad Goethova idylického eposu Hermann a Dorota a absolvuje druhý léčebný pobyt v Libverdě. Z příkladů nesprávných výrazů a obratů sestavuje dílo nazvané Napomínatel.

1844 [71]

Definitivně odchází do výslužby, Josef Franta Šumavský vydává s hojným využitím Jungmannových lexikálních sbírek první díl německo-českého slovníku: Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Erster Band A–J).

1845 [72]

Léčí se v Šternberku u Slaného a během tohoto a následujícího roku pracuje na novém vydání Slovesnosti. Za pobytu začíná psát své Zápisky, které nebyly zamýšleny k publikování.

1846 [73]

V druhém, doplněném vydání vychází Slovesnost aneb Nauka o výmluvnosti prozaické, básnické i řečnické se sbírkou příkladů v nevázané i vázané řeči. Několik set výtisků je rozdáno chudým studentům. Spíše než redukcí neologismů se nové vydání liší obrácením pozic: mezinárodní termín je uveden na prvním místě, český ekvivalent v závorce. V průběhu roku přepracovává pro druhé vydání i svou Historii, kterou kromě jiného obohacuje o 2 tisíce nových bibliografických záznamů. Stává se také jedním ze 30 členů výboru akciové jednoty pro zřízení českého divadla.

1847 [74]

Slovesnost vychází již potřetí, oproti druhému vydání beze změn. 14. listopadu 1847 Josef Jakub Jungmann po dlouhé nemoci umírá v Praze na tuberkulózu. 17. listopadu se za mohutné účasti významných osobností i široké veřejnosti koná slavnostní pohřeb na Olšanských hřbitovech, o den později je za zesnulého sloužena mše ve farním kostele „Matky boží Sněžné“.

1849

Je uskutečněno druhé, rozšířené vydání Historie literatury české Aneb soustavného přehledu spisů českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka za redakce V. V. Tomka. Celkový počet bibliografických záznamů je 7466, tedy asi o 2 tisíce víc než v prvním vydání.

1851

S využitím své lexikální sbírky i za pomoci jiných přispěvatelů (např. B. Němcové) vydává F. L. Čelakovský nevelké (66 str.) Dodavky ke Slovníku Josefa Jungmanna.

1853

Za redakce P. J. Šafaříka vychází Německo-český slovník vědeckého názvosloví, který shrnuje dosavadní úsilí Jungmannovy generace o vytvoření nové vědecké terminologie.

1856

V červnu prodává jménem dědiců právník Antonín Musil (manžel Jungmannovy dcery Anny) celou Jungmannovu knihovnu za 1000 rakouských zlatých do Petrohradu. Jediným artefaktem, který si ponechávají, je Jungmannův vlastní exemplář slovníku s jeho pozdějšími rukopisnými opravami a doplňky.

1862

Počátkem ledna zahajují Jungmannovi dědici jednání s nakladateli o novém vydání slovníku, k žádné dohodě však nedospějí.

1865

Další pokus o doplněné či nezměněné druhé vydání je spjat se jménem A. Vysokého z Jáchymova, jeho dodatky nakonec nebyly přijaty a skončily neznámo jak.

1871

Péčí editora J. Emlera vycházejí v Musejníku Jungmannovy Zápisky, které měly původně soukromý charakter a které podávají cenné svědectví o Jungmannových názorech, např. na pokryteckost katolické církve, šlechtické kruhy nebo Voltairův život a dílo. Toto „skrývání“ vlastního přesvědčení bylo v pozdějších kritikách Jungmannovi přičteno k tíži.

1872

Poslední významný, avšak rovněž neúspěšný pokus o druhé vydání slovníku spadá do let 1872 a 1873, kdy Leopold Geitler na přání jakéhosi nakladatelství opravoval etymologické výklady, doplňoval chybějící slovanské ekvivalenty a prováděl i další změny a úpravy. Revizí citátů a významové části byl údajně pověřen Jan Gebauer, o této aktivitě však scházejí podrobnější informace.

1873

100. výročí Jungmannova narození provázejí velkolepé oslavy, J. J. je prezentován jako „vzkřísitel českého národa“ a některé doprovodné aktivity mají vyhroceně nacionální a politický ráz. Podle dobových zpráv má slavnost konaná 13. července u příležitosti položení základního kamene Jungmannova pomníku větší rozměry než poklepání na základní kámen budoucího Národního divadla.

1878

15. května dochází k odhalení pomníku na dnešním Jungmannově náměstí, slavnostní projev pronesl F. L. Rieger, náměstí i ulice nesou od té doby Jungmannovo jméno. Jungmannův pomník vytvořil podle návrhu V. Levého sochař L. Šimek.

90. léta 19. stol.

V ovzduší vyhroceného nacionalismu se stává Jungmannův prakticky orientovaný, ideově eklektický a jazyk akcentující program terčem nevybíravé kritiky. Nejvýrazněji Jungmanna kaceřují jazykovědec a překladatel Josef Král a filozof a sociolog Tomáš Garrigue Masaryk. Král Jungmannovi ve své Prosodii české vytýká vyzdvihování časomíry, Masaryk zejm. v České otázce a Naší nynější krizi negativně hodnotil Jungmannovu názorovou neupřímnost a mravní nedostatečnost, schvalování rukopisů a upřednostňování jazyka na úkor celé kultury.

1907

Prvního knižního vydání se dostává díky Z. V. Tobolkovi Jungmannovým Zápiskům, v dalších edicích jsou potom vydávány v letech 1927 (ed. F. Krčma), 1973 (ed. R. Havel) a 1998 (ed. R. Lunga).

1909

O Jungmannovu rehabilitaci se pokouší E. Chalupný ve spise nesoucím prostý název Jungmann.

1958

V reprezentativních kritických edicích vycházejí (v Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění) Jungmannovy překlady uspořádané do dvou svazků.

1989–1990

Stranou větší pozornosti vydává nakladatelství Academia po 150 letech od původního vydání fototypický reprint Slovníku česko-německého Josefa Jungmanna.

1996

Útok proti Jungmannovi podniká na stránkách časopisu Respekt článkem Čech má mluvit česky: sto devadesát let jazykového nacionalismu Josefa Jungmanna novinář Petr Holub, který vůči Jungmannovi vznáší nepodložená obvinění z českého maloměšťáckého, xe­nofobního nacionalismu. Erudovaně mu oponují např. A. Stich nebo A. Haman v Literárních novinách.

2007

U příležitosti 160. výročí Jungmannova úmrtí vychází, z pera historika R. Saka, knižní monografie o Jungmannovi nazvaná Život obrozence, na této adrese (http://www.slow­njk.cz) je zpřístupněna digitální reedice slovníku, Jungmannovo jubileum vyvolává jen mizivý mediální ohlas.